O posvátném tyglíku aneb Přetavování v žáru
Tyglík, jak býval používán v alchymistické laboratoři, se od běžného kuchyňského kotlíku lišil materiálem. Musel být vyroben z vysoce žáruvzdorné hlíny nebo grafitu, aby vydržel extrémní žár pece, v níž se tavily různé příměsi při hledání zlata nebo nápoje nesmrtelnosti.
Obraz „přetavování v žáru“ bývá používán též pro proces zrání lidské osobnosti. Sám C. G. Jung používal tuto metaforu i pro terapeutický proces, jenž rovněž bývá jako žár, který z hrubé hmoty našich problémů a traumat odděluje nejvzácnější kov naší pravé podstaty a posttraumatického růstu.
Mám tu v této souvislosti knižní tip, tentokrát i pro odvážné nakladatele, protože český překlad dosud nevyšel. Jde o téma, jež čím dál častěji proniká do intervizních skupin celostně orientovaných psychoterapeutů stejně jako do psychoterapeutických praxí:
Nedávno zesnulý, mezinárodně uznávaný, původem britský psychiatr a jungiánský analytik Lionel Corbett dal svému dílu název The Sacred Cauldron: Psychotherapy as a Spiritual Practice (Posvátný tyglík: Psychoterapie jako duchovní praxe). Kniha se zabývá žádoucím propojením psychoterapie a spirituality a tvrdí, že lidská duše má vrozenou potřebu být v kontaktu s duchovním přesahem života, takže naše psychické potíže často pramení právě z nedostatku tohoto spojení.
Corbett nabízí pohled, že psychoterapie nemá být jen sekulární a vědecky podložená. Je to totiž také autentická duchovní disciplína. Proč? Protože terapeutický proces spontánně a ze své podstaty vytváří transpersonální pole, ve kterém se skrze lidskou psyché projevuje posvátno. Pro terapeuta i klienta může být jejich společná práce vždy i formou duchovní cesty.
Původně klasicky vzdělaný psychiatr tak veřejně polemizuje s moderním pojetím psychoterapie, která se tak často soustředí pouze na odstraňování symptomů a na úpravu prožívání a chování, aniž zkoumá, jakou roli hrají v terapeutickém procesu pojmy jako víra, láska, hodnotový systém, naděje či odpuštění.
Nejde ovšem nutně o to zvát do psychoterapie náboženství. Corbett se staví i za tak zvanou individuální spiritualitu a tvrdí, že s archetypy Božství, přesahu a posvátna je na místě se propojovat především skrze osobní prožitky umocňované vlastními niternými vhledy, vizemi, imaginacemi, sny, uměním či pobytem v přírodě, aniž by se člověk nutně musel hlásit k organizovanému náboženství nebo ke konkrétním dogmatům.
Léčba duše je pro Corbetta posvátným úkonem. Už v názvu knihy nabízí výše zmíněnou metaforu tavícího tyglíku či kotle, kde se v žáru varu mísí nesmísitelné, aby výsledkem bylo „zlato“ – prožitá individuace a hlubinná transformace lidského utrpení ve zdroj (sebe)poznání skrze osobní spojení s transcendencí a posvátným vesmírným řádem.
Pokud psychoterapie duchovní rozměr života ignoruje, podle Corbetta de facto ignoruje i podstatnou část lidské přirozenosti. Je to podobné, jako kdyby lékař léčil tělo, ale ignoroval některou z jeho základních potřeb, např. potřebu jídla. Spiritualita je potravou pro duši. Bez ní dochází k podvýživě, jež se projevuje existenciálním vakuem. Od něj je velmi blízko k úzkosti, depresi i pocitům bezvýchodnosti a k absenci smyslu života.
Sekulární psychoterapie se ptá: „Jak to udělat, aby se člověk cítil lépe?“ Spirituálně orientovaná hlubinná psychoterapie dodává: „Co se skrze konkrétní obtíž nebo utrpení snaží člověku sdělit Život/Bůh/Bytostné Já? Bez hledání odpovědí na otázky po smyslu zůstává terapie na povrchu a úleva často přichází, když člověk pochopí, že jeho osobní drama je součástí většího a v univerzálním kontextu se odehrávajícího příběhu.
Každá poctivá terapie samozřejmě přináší úlevu i změny, avšak málokterá klientům pomáhá najít trvalejší vnitřní klid, který k člověku přichází, až když se mu podaří požít zlatavého nápoje z tyglíku vlastní přetavené strusky.
Lionel Corbett není v naší zemi neznámý, v češtině vyšla trilogie Příběhy duše – výklad pohádek, na které pracoval s kolegou Murrayem Steinem. Corbett je vnímán jako moudrý a nepovrchní autor. Opíral se i o svou dlouholetou psychiatrickou praxi a o znalost medicíny. Nevyhýbal se vědeckému pohledu, který mu neznemožňoval psát také o Bohu a o posvátnu, a to jazykem, který je srozumitelný i člověku nalézajícímu duchovní rozměr života v nenáboženské spiritualitě.
Jak už jsem psala výše, Lionel Corbett vloni zemřel. Na jeho parte byl i citát z Avadhúta gíty: „Nejvyšší Pravdu nelze vyjádřit. Cokoli se o ní říká, je přinejmenším zčásti nesmyslné nebo zkreslené.“
Více o knize:
https://www.amazon.com/Sacred-Cauldron-Psychotherapy-Spiritual-Practice/dp/1630512753?fbclid=IwY2xjawUVJwVwZG9mBWV4dG4DYWVtAjEwAHNydGMGYXBwX2lkEDIyMjAzOTE3ODgyMDA4OTIAAR7q1wuB36n6AJcZ5p1kgJgXGtU5tg5I-KuEhdFN3dMioTTubQ9zalcHkhpIvQ_aem_vdsJRnAxrgCe5TJXmlmQbg
Obrázek: AI