Blog - Eva Labusová

Ke covidové situaci přistupují lidé různě. Někdo více méně zůstává v klidu a nalézá uspokojivý způsob bytí i za omezených podmínek, jiný se ocitá v rušivých emocích. Ty nejsilnější jsou zastoupeny strachem z nemoci a smrti (což vede k vehementnímu vyžadování proticovidových opatření a jejich dodržování) a strachem ze ztráty svobody (vede k odmítání totalitních řešení a odporu proti přehnané opatrnosti, která ve snaze zachránit fyzické přežití likviduje smysluplné žití jako takové). Oba strachy jsou pochopitelné. Oba vycházejí z nejzákladnějšího ze všech instinktů vztahujícího se k přežití. Zůstává spornou otázkou, nakolik jde v tom kterém lidském příběhu o návaznost na instinkty oprávněně aktivované při skutečném nebezpečí, a nakolik o nevědomé programy mysli, které nás, aniž se pro ně rozhodneme, vhánějí do automatických přenosových a obranných reakcí projevujících se tzv. černobílým viděním i konáním. Ona černobílost se vyznačuje generalizací a předsudky (=hrubě zobecňuji a přijímám ...

Existují dva druhy moci. Ta první vychází z dominance (lat. dominatio = panování, vládychtivost). Její zdroje jsou vnější. Vychází z hierarchického uspořádání. Silnější, bohatší a vlivnější se nadřazují nad slabší, chudší a méně společensky významné. Příklady: Vítěz rozhoduje o poraženém. Člověk chce vládnout nad přírodou. Muž nad ženou (nebo naopak). Rodič nad dítětem. Nadřízený nad podřízeným. Tento druh moci byl ve světě uplatňovaný po většinu běžně známé historie a je i dnes opravdu hodně rozšířený. Vychází z přesvědčení, že je třeba ostražitosti, protože všude kolem panuje nedostatek. Víc má ten, kdo dřív víc urve. Jestliže máš ty, já možná odejdu s prázdnou. Tedy spolu musíme soupeřit. Jeden druhého hlídat. Podezírat. Podvádět. Pokud není veden otevřený souboj, lze předstírat, že se nic ze jmenovaného neděje, že jeden na druhého nezahlíží, že panuje přátelská atmosféra. Avšak vládne-li dominance, atmosféra nemůže než být plná obav a strachu. Naštěstí existuje i jiný druh moci. Jd...

Občas se potkávám s otázkou, jak je možné, že starší nemají víc pochopení pro mladší, a konkrétně proč starší generace tu mladší někdy tak „dusí“? Tam, kde je žádoucí nadhled, shovívavost a laskavý přístup, přichází od starších nepochopitelná tvrdost. Její součástí bývá věta: „My jsme to vydrželi, vy to taky přežijete!“. Tento přístup nalézáme jak v rodinných prostředích, tak mimo ně, např. v pracovních v týmech, v církevních společenstvích, v lidských uskupeních všeho druhu. Ve hře je následující: Nějaký druh utrpení byl kdysi prožit lidmi starší generace nebo jistou služebně zasloužilejší skupinou. Ohledně toho, co dotyční starší mají za sebou a nyní se má znovu opakovat, panuje mezi mladšími odpor. Ti starší ovšem pocity mladších ignorují, tváří se tvrďácky a svou vlastní prožitou bolest nejsou ochotni přiznat, natož řešit. Dříve či později ji nevědomě přesměrovávají do zvláštní úlevy ve chvílích, kdy vidí, jak si obdobnou bolestí procházejí ti mladší. Než aby to mladším usnadnili ...

Kdybych to měla vyjádřit hodně stručně, je pro mne náboženství teorií a spiritualita praxí. Náboženství je velmi rozšířený (nikoliv však jediný) dopravní prostředek, který člověka může dovézt na místo setkání s Bohem, ať už Mu říkáme jakkoliv. Spiritualita je pak oním setkáváním samotným. Každé náboženství je, jak známo, něčím jedinečné a specifické, vymezující se nějak vůči těm ostatním. Spiritualita je naproti tomu univerzální, náboženství přesahuje, nepotřebuje jasně daná pravidla, rituály, dogmata, vymezené (autoritami povolené) svaté texty, ba ani lidskýma rukama vystavěné chrámy nebo speciálně vzdělané a v hierarchii přijímaného poznání výše postavené prostředníky (kněze). Zatímco náboženství nezřídka Boha chápe jako své osobní vlastnictví a jeho příslušníci se cítí být „vyvolení“, živá, nebo ještě lépe vyjádřeno oživující spiritualita nepotřebuje dělení na denominace, nevyslovuje zákazy či příkazy a nevylučuje nikoho jenom proto, že není správného vyznání, etnika, pohlaví, vzděl...

Když stojím nad hroby svých předků nebo si prohlížím staré fotografie, říkávám si, co by asi moji, už léta mrtví, prarodiče říkali práci, kterou dělám? Jak by vnímali, že v současnosti je v našem „západním“ světě tak neuvěřitelné množství lidí ochotno investovat své zdroje do psychoterapie a do dalších forem osobního rozvoje? Jde o tisíce, ba desetitisíce peněz dané měny i o spoustu času a námahy. Platit za něco tak nedostižného, pouhým rozumem nepojatelného, hmatatelně málo odůvodnitelného?! Přesto je to tak. Patrný je dnes tento trend zejména u příslušníků mladší generace, kteří už mnohdy nepreferují - ani si to nemohou dovolit - kdovíjaké bydlení a další hmotné zajištění. Důležitější jsou pro ně mnohdy ohledy k životnímu prostředí, volnost myšlení, zdraví, časová flexibilita, seberealizace a především dobré vztahy. Potřebnost tzv. vnitřní práce jako by stále více lidem byla čím dál bližší a srozumitelnější. Co by si naše babičky a naši dědečkové počali s představou, že by měli pravi...

Současná doba se vyznačuje historicky nevídanou duchovní svobodou. Stejně jako dřív však platí, že duchovní praxe jednotlivce či kolektivu, ať už má podobu náboženskou nebo jinak spirituální, o svých nositelích hodně prozrazuje. Řekni mi, v co věříš, a já ti povím jaký jsi, praví lidové úsloví. Oko, kterým vidím Boha, je totéž oko, kterým Bůh vidí mne, napsal středověký křesťanský mystik Mistr Eckhart. Dokonce ani ateista, který tvrdí, že Bůh neexistuje, nemá pro svůj postoj pádnější důkaz než svou víru. Odkud se bere lidská potřeba zabývat se duchovní podstatou života? Jde o psychologické nutkání, protože o formu zpracování existenciálního strachu, jak tvrdil Freud? Nebo o fakt, že člověk je ze své podstaty také duchovní bytostí - byť tuto svou podstatu v konzumní materialistické společnosti nutně vědomě nežije a je pak nucen ji prožívat na úrovni psychosomatických symptomů - jak tvrdil Jung? Freud razil myšlenku, že potřeba duchovnosti souvisí s nefunkčním vypořádáváním se s úzkostí,...

Právě takhle se jmenuje možná nejvýstižnější kniha o závislostech, jaká zatím existuje. Napsal ji Gabor Maté a je k dispozici i českým čtenářům. Doporučuji ji každému, kdo se kdy jakýmkoliv způsobem se závislostí potkal. Ať už jako dítě závislých rodičů nebo jako rodič závislého dítěte. Jako partner závislého partnera nebo jako ten, kdo párový vztah ničí či už zničil vlastní závislostí. Kdo svou závislost zatím tají nebo s ní už zkouší otevřeně bojovat. Kniha je samozřejmě určena i těm, kteří se s problémem potkávají profesně a které slovy autora příběhy závislých něčím přitahují. "Možná proto, že doufají, že si v jejich přítomnosti vyléčí nějakou vlastní bolest. Nebo jejich soucitná srdce vědí, že právě tady je jejich lásky nejvíc zapotřebí. Případně rádi přijímají ty nejnáročnější profesní výzvy. A nebo je trápí malá sebeúcta, a práce s bezmocnými nějak posiluje jejich ego. Případně si sami dosud nevyřešili či nerozeznali vlastní sklony k závislosti…" Možná se uklidňujeme t...