Blog - Eva Labusová

  Od určité doby už jen výjimečně pracuji s páry, které se chtějí rozvádět a jako zakázku rovnou přinášejí spory o děti, majetek a všechno možné. O to raději jsem s těmi, kteří poptávají hledání zdrojů pro znovunalezení smyslu, obnovy, usmíření či oživení skomírajícího či zraněného dlouhodobého vztahu, jež se z nějakých důvodů ocitl v krizi nebo ve slepé uličce. Hodně jsem o tom přemýšlela, zda neutíkám od náročnější verze párového poradenství? Ale když o tom mluvíme s kolegy a kolegyněmi, je patrné, že se každý nějak specializujeme a pro šťavnaté rozvodové kauzy jsou mezi námi zkušení, do větší míry adrenalinoví „hráči“, kteří odvádějí nesnadnou separační práci vybalancovaně a s nadhledem (mimochodem, znám v této roli dobře usazených více mužských terapeutů). Ať už přijdou partneři do terapií řešit cokoliv, v hlubinné práci vždy dojde i na téma nevědomí. Pojem je přisuzován Sigmundu Freudovi, ale zkoumáno bylo v daleko starších dobách. Stručně řečeno, jedná se o všechny naše nit...

To jsou takoví, kteří si, aniž jsou si toho vědomi, skrze své děti odžívají svá vlastní vývojová zranění, jež jim brání být rodičovsky k dispozici. Nejsou schopni přijímat dítě takové, jaké je. Nenechají ho vyvíjet se v souladu s jeho vlastními potřebami a talenty. Vyrůstat v jejich blízkosti přináší dítěti obrovské zatížení. V současnosti je tohle téma často zmiňováno v souvislosti se zkoumáním zákonitostí mezigeneračního přenosu. Součástí psychoterapeutické práce bývá objevování dvou velmi podstatných, často zanedbaných, niterných částí každého z nás, dvou našich základních archetypů: vnitřního dítěte a vnitřního rodiče. Abychom je v sobě mohli najít a spojit, potřebujeme nejprve rozpoznat, kdo jsme my, a co je nevítaný obtisk problémů našich rodičů v nás. Pokud rodiče patří ke generaci postižené nějakým společenským nebo osobním vývojovým traumatem, bývají ve svém emocionálním vývoji hendikepovaní. Lze to poznat např. podle následujících symptomů: Soustředí se hlavně na materiální a...

Jedním z nejčastějších problémů, který lidé přinášejí do terapií, je neschopnost vyznat se v sobě. Zahlceni okolním děním a starostmi, cítí se od sebe odpojeni a neorientují se v tom, co se v nich děje. Proč prožívají, co prožívají? Proč dělají, co dělají? Proč jim život drhne a nedopřává naplnění? Niterná indispozice způsobuje, že se cítí nespokojení, neúplní, nešťastní. Vnitřní práce, pokud se daří, postupně odkrývá, že pocity odcizení si většina z nás nese už z dětství. Rodiče minulých generací nebyli vzdělaní v otázkách dětských psychologických potřeb, v zákonitostech citové vazby ani v rizikách mezigeneračního přenosu. Sami museli během svého vývoje mnohé bez vysvětlení skousnout a potlačit. Těžko jim vyčítat, že v křehkém vývojovém období dosud neprobuzeného vědomí vlastních potomků nedokázali kontejnovat a mentalizovat a nebyli příliš nápomocni onomu tajemnému, mystickému procesu, kdy se za ustupujícího zastření mysli u dítěte pozvolna vynořuje jeho "já". Tzv. nové...

  Ohlížím se za rokem 2021. Jako jednotlivc ů m nám přinesl osobní výzvy, jako společnost nás rovněž prověřoval. Dozvěděli jsme se ještě víc o tom, jak se chováme tváří v tvář pocit ů m silného ohrožení, ať už za jeho p ů vod považujeme cokoliv. Sledovali jsme v přímém přenosu, jak se umíme vypořádat s odlišnými postoji a potřebami druhých a jakými zp ů soby hájíme ty své. Nejspíš jsme chvílemi byli překvapeni, možná i zaskočeni. Také tohle jsme my… Děkuji zejména za následující poznání: - Chvíle slabosti a křehkosti, jakkoliv nejsou příjemné, jsou léčivé, pokud je dokážeme přiznat a dovolíme si je opečovat. - Podněty přicházející zevnitř nabývají na významu a mohou být mnohem silnější a d ů ležitější než ty přicházející zvnějšku. - D ů věra ve vyšší smysl dění nar ů stá přímo úměrně s naší schopností postavit se svému strachu a nelpět na vlastní kontrole a důležitosti. - Naše ochota k posvátné vnitřní práci jde ruku v ruce s nalézáním hlubšího smyslu a celistvosti a s pr...

Dokud ztotožňujeme temnotu se zlem, upadáme do staré pasti, v níž je temnota považována za negativní, nežádoucí, děsivou a dysfunkční. Temnota ale nemá být sklepem, kam zavíráme všechno, co bychom rádi schovali a co nás pak tajně pronásleduje a dříve či později taky dožene. Temnota je svatyní a místem, kde lze nalézt smysl bytí a vlastní duši. Dokud naše světlo nevyrůstá z vědomého propojení s kořeny uloženými ve tmě, do té doby se ve strachu přikrčujeme před svým stínem vytvářejícím přesvědčení o dualitě a oddělenosti. Je možno na nás uplatňovat moc rozněcující boj jedné strany proti druhé v duchu odvěké strategie: Rozděl a panuj. Poznání těsné propojenost světla a tmy naopak spojuje a přestává oddělovat viditelný vnější svět od mysteria světa neviditelného vnitřního, který je mnohem rozsáhlejší a jemuž jako lidstvo dosud hodně dlužíme. Zkoumejme tedy svůj strach z temnoty a proměňujme jej ve zvídavost a fascinaci, abychom se už nemuseli bát zavřít oči, spočinout ve tmě, naslouchat ti...

Jakkoliv se všichni, každý, jak umíme, snažíme vypořádat s pandemickou situací, dříve či později někteří narážíme na limity převažujícího materialistického pohledu na věc. Moderní a z vědeckého poznání vycházející medicína má své osvědčené způsoby řešení problémů. Hledá je v zákonitostech smysly poznatelného fungování hmotného světa a nutno říci, že to pro velkou část péče o lidské zdraví výborně funguje. Proto se nelze divit tomu, že tak obrovská spousta lidí klasické medicíně plně důvěřuje a nic jiného nehledá. I já sama jsem na sobě nebo jako pozorovatelka životů svých blízkých zažila, že moderní medicína „umí zázraky“ a patří jí za to můj upřímný obdiv a dík. Přesto i o ní platí, že kde je mnoho světla, bývá i hodně stínu. Jednou z okolností, které se zatím moderní medicíně daří zohledňovat nedostatečně, je potřeba nalézat vědecky neuchopitelné příčiny vzniku nemocí a zaujímat k možnostem léčení celostní postoj. V této souvislosti považuji za důležité dva termíny: psychosomatika a...

Situace s covidem je u nás veřejně jednostranně pojímána dle medicíny založené na důkazech, která v duchu karteziánského myšlení vychází ze zákonitostí orientovaných na materialistický způsob poznávání světa. Operovat veřejně duchovními argumenty není pro většinovou společnost přijatelné. Dodejte tvrdá data, volají např. média. Téměř nikdo veřejně nepřipomíná, že existuje hranice, za kterou lze dojít, připustíme-li i jiné než jen materialistické poznání. Přesto mezi námi žijí lidé, kteří na sobě samých zažívají, že zákony hmoty a ducha potřebují být v souladu, máme-li dojít k žádoucímu poznávání celostnímu. Prof. Jan Rak (nositel Bludného balvanu) v jedné své přednášce mluvil o tom, že když se člověk rozhodne skočit dolů z výškové budovy a bude sám vnitřně plně přesvědčen, že se mu nic nestane, skončí dole rozpláclý a mrtvý. Když ale lidé někde ve skupině chodí přes rozžhavené uhlíky, spálí si chodidla ten, který na ně vstoupil s vědomím strachu. V obou uvedených případech jde o sit...