Blog - Eva Labusová

  Máte-li chvilku, ponořte se do následujícího příběhu. Zkuste si jej přehrát před očima jako krátký film dotvořený vaší vlastní fantazií. Původně jej vypravuje americký dětský psychiatr a neurovědec Bruce D. Perry v knížce "Co se ti stalo", na které spolupracoval s Oprah Winfrey. V hlubokých, místy i hodně důvěrných rozhovorech se spolu zaměřili na dnes velmi populární téma – téma vlivu traumatu na vývoj osobnosti i na lidský život jako takový. …Před mnoha lety jsem byl na O’Harově letišti v Chicagu, byla zima a cestoval jsem na vědeckou konferenci. Sněžilo a všechny lety měly zpoždění. Odletové prostory byly plné nespokojených lidí a mezi nimi byl i postarší pán, který seděl vedle mě. Na sobě měl velmi drahý oblek, na ruce hodinky značky Rolex a přímo sršel nespokojeností. Pokaždé, když se z ampliónu ozvalo, že se zpoždění protahuje, rozzlobeně něco zamumlal a zlostně zapráskal novinami, než si četl dál. Pozoroval jsem unavenou mladou dvojici, která se střídala v doprováz...

    Proč dnes mateřství v ženách budí tak ambivalentní pocity? Nakolik být matkou znamená rezignaci na své vlastní potřeby? Jak dát dětem to, co vývojově neodkladně potřebují, a zároveň přitom nezlikvidovat sebe jako autonomní bytost? Podobné otázky nosí ženy v současnosti velmi často na terapeutická sezení. Teoreticky a na racionální úrovni mnohé vědí. Informacemi jsou doslova zaplaveny. Povětšinou též hluboce milují své děti a chtějí jim dát vše důležité. A přesto narážejí na vlastní limity, těžko se v situaci orientují a někdy až zoufale hledají cestu ven z bludných kruhů svého, původně tolik vytouženého, rodičovství. Co může hlubinná psychoterapie nabídnout? Shrnutí problému bývá stručné: Pokud v jejím vlastním raném dětství nebyly potřeby ženy naplněny, její mateřství jí takový nedostatek na nevědomé úrovni vždy oživí a zazrcadlí. Tlaky přicházející z nevědomí a nekontrolované reakce odpovídají míře prožitého zanedbání či traumatu. Nezřídka žena v takové situaci na pr...

  20. březen je Mezinárodním dnem štěstí. Letos tento svátek slaví deset let svého trvání. V roce 2013 jej vyhlásila Organizace spojených národů s cílem upozornit na důležitost pocitu štěstí v životě každého člověka. Jak to máte se štěstím vy? Oplýváte převážně dobrou náladou? Tušíte, odkud se vaše štěstí bere? Proč je někdo povětšinou vyrovnaný, a jiný nespokojený? Co naše rozpoložení určuje? Je štěstí závislé na příznivých okolnostech? Mohou nám k němu napomoci i negativní emoce a zážitky? Podobnými otázkami se zabývá pozitivní psychologie. Jde o novější, rychle se rozvíjející směr, který se ze všech možných úhlů pohledu zaměřuje na kladné jevy lidské psýché, jakými jsou např. pocit zdraví, duševní svěžest, radost, optimismus nebo pocit prosperity. Z hlediska historie oboru jde o novinku, psychologie se totiž donedávna soustřeďovala především na problematické stránky života. Hledala cesty k mírnění stavů, jež činí člověka nemocným a nešťastným, a usilovala o nápravu či...

  Lidé mají různé potřeby, některé jsou nám ale všem společné. Tou nejdůležitější je schopnost být ve spojení se sebou, z níž pak vyplývá i schopnost spojovat se s druhými. Obě tato napojení bezprostředně souvisejí s tím, jak vnímáme svou - potřebu být opečováváni (co potřebuji na úrovni fyzické, emoční a duchovní? co si potřebuji a umím dát sám/sama? co potřebuji od druhých?); - potřebu důvěřovat (mohu si dovolit záviset na někom jiném?); - potřebu být autonomní (znám své hranice a umím říkat ne tam, kde jsou mé hranice narušovány?); - potřebu prožívat intimitu (mohu si v nejbližších vztazích dovolit žít se srdcem na dlani, nebude toho bude zneužito?). Vnímání vlastních potřeb a schopnosti jejich přiměřeného naplňování se na nevědomé úrovni učíme v raném dětství skrze způsob, jakým s námi zacházejí naši rodiče, resp. naše primární pečující osoba. Vše výše zmíněné vstřebáváme jak prostřednictvím nevědomého nastavení rodičů získaného jejich mezigeneračním přenosem, tak skrze jeji...

Když jsem procházela psychoterapeutickým výcvikem, byli jsme my adeptky a adepti psychoterapeutické práce s duší povětšinou varováni, abychom vůči propojování procesů zahrnujících psychoterapii a spiritualitu byli krajně obezřetní, ba abychom se takovému počínání důsledně vyhýbali. Pokud člověk řeší problém se svým psychickým zdravím a bojuje např. s úzkostí nebo nezvládá svou agresivitu, má jít za psychoterapeutem či psychiatrem. S potřebami spirituálními ať se pak obrací na odborníky vzdělané v teologii, a tedy jde za svým knězem, pastorem či rabínem. (To že by o duchovní zdraví mohl pečovat ještě někdo další, protože křesťanství a židovství nejsou jedinými, byť u nás nejrozšířenějšími, způsoby hledání transcendentálních přesahů, a že bývá značný rozdíl mezi spiritualitou a religiozitou, nezaznívalo.) Přiznám se, že jsem dichotomii jedné duše v psychoterapii, a druhé ve spiritualitě vždy vnímala jako absurdní. Do každého hodnotícího dotazníku po výcvikových seminářích jsem psala své ...

  Narcismus v současnosti patří k nadužívaným slovům se špatnou pověstí. Přitom v základu označuje prostě jen sebelásku, která se však, pravda, v některých případech jaksi zvrhne a změní v bezmeznou sebestřednost, nedostatek empatie vůči druhým, v arogantní vystupování včetně snahy využívat, zneužívat či zastrašovat okolí pro dosažení vlastních cílů. Pod pojmem "narcista" tak povětšinou chápeme člověka s narušeným sebevnímáním, přičemž původ tohoto narušení lze zpravidla dohledat ve způsobu, jakým s dotyčným člověkem zacházeli jeho rodiče, když mu coby dítěti nedokázali pomoci vytvořit zdravý vztah k sobě samému, protože ho nepřijímali bez podmínek a neumožnili mu seznámit se s tím, co je - a není - láska. Láska je dar. Potřebuje-li o ni dítě usilovat nebo dokonce bojovat, stává se z ní výměnný obchod: Budeš, dítě, s námi v pohodě, jen budeš-li odpovídat našim požadavkům. Tato podivná karikatura lásky, tzv. láska podmínečná, se bohužel stále ještě často vyskytuje i tam, kde ...

    Č ím se do mé paměti zapíše rok 2022? Analyzování válečné a postcovidové situace nechávám povolanějším. Mne zaujalo, jak pestrými a nečekanými způsoby se vloni projevovali a vyhraňovali někteří lidé, kteří sebe samé označují jako duchovně hledající, případně rovnou jako duchovně orientované. Nemám potřebu hodnotit, jsem přesvědčená, že každý jdeme životem, jak nejlíp můžeme a umíme, a lidské cesty naštěstí nakonec nepodléhají lidským hodnocením. Ten můj pocit, o který se chci podělit, se týká postřehnuté míry něčeho, co pro sebe nazývám „spirituálním lovectvím“. To se projevuje současnou nekonečně bohatou nabídkou a poptávkou spirituálních honů, jež někdo s velkým zájmem pořádá a jiný se jich s nemenším zájmem účastní. Každému jde právě o ten jeho úlovek, navenek obvykle definovaný jako hledání smyslu či spásy duše, případně mapy k východu z labyrintu. Potíž nastává, když dochází k záměně prostředku a cíle. Když poznání, které má...