Blog - Eva Labusová

Vedou se spory, co je největším zabijákem životní prosperity. Stres? Ubližující životní styl? Toxické vztahy či prostředí? Jistě, tohle a mnohé jiné pozorovatelné. Kdesi nad tím je však přítomna ještě jedna méně zjevná skutečnost. Jde o neschopnost jednotlivce rozumět souvislostem vlastního života a o přerušené či nikdy nenavázané spojení se sebou, což znemožňuje se před vším výše zmíněným efektivně chránit. Dokážeme-li pravdivě vnímat vlastní prožitky, býváme v přiměřené symbióze a autonomii s druhými. Zachováváme-li rovnováhu v péči o sebe a okolí, vybavuje nás to potřebnou sebeochranou a zdravými hranicemi. Jakkoliv to zní banálně, právě tohle dodnes pro většinu lidí vůbec není samozřejmé. A ubližuje to víc, než se všeobecně tuší. Protože kdo svým životem prokazuje, že tohle zvládá? Kdo rozpoznává, kdy je namístě se přizpůsobit pro dosažení harmonie a spolupráce s druhými, a kdy je třeba se naopak vymezit v rámci sebeurčení a vlastního svědomí? Ještě i v pozdní dospělosti se s tím m...

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, židovský hodnostář. Přišel za Ježíšem v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel jako učitel od Boha. Nikdo přece nemůže dělat zázraky, které děláš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Pokud se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království.“ „Jak se může člověk znovu narodit, když je starý?“ řekl na to Nikodém. „Může se snad vrátit do matčina lůna a narodit se podruhé?“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je Duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (Janovo evangelium, 3. kapitola) Tenhle biblický úryvek mne fascinoval od chvíle, kdy jsem ho - někdy na gymplu - poprvé četla. Dlouhé roky jsem ho vztahovala výhradně na duchovní procitnutí a n...

  V současné spiritualitě, jak si všímám, čím dál častěji zaznívá i otázka, komu že vlastně patří Kristus? Dlouhá staletí si na něj dělaly nárok křesťanské církve, stejně jako na rozhodování o tom, kdo má a nemá jedinou správnou víru a s ní i vstupenku k vyvolení. Církve se hádaly o pravého Krista mezi sebou, nezřídka smilnily se světskou mocí a místo pocitů sounáležitosti, podpory a lásky se mezi jejich příslušníky šířilo vzájemné kontrolování, posuzování a strach. Mnohde tak došlo k tragickému rozštěpu uctívání Krista předepsanou formou navenek, avšak k absenci přímého spojení s Ním v lidském nitru. /Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého nebeského Otce. (Matouš 7, 21)/ Bůh prezentovaný jako nelítostný kritik, který člověku zdůrazňuje jeho hříšnost a vinu, a to ještě dřív, než se dítě narodí, neprobouzí zrovna radost a důvěru. Mnozí křesťanští hledači pravdy tak nakonec zabloudili v obranných mechanismech toho, čemu se dnes ...

Věčný poutník. Zraněný léčitel. Chodec mezi světy. Strážce bran. Obyvatel liminálních míst a účastník jejich událostí. Stává na okraji společnosti. Pozoruje ji, dívá se víc dovnitř než ven. Připomíná podstatu a smysl. Nabízí sdílení, ale nikomu svůj pohled nevnucuje. Zná cenu své samoty. Není sám. Má šanci stát se zdrojem vhledu, moudrosti a léčení ve službě celku?

Možná taky zrovna řešíte nějaké dilema či konflikt a pomůže vám následující připomenutí: Ozdravné konfrontace probíhají pouze tam, kde je přítomna ochota vzájemně se vnímat, respektovat, učit se od sebe, společně vnitřně pracovat a růst. Přitom se potvrzuje stará zkušenost, že snad ještě víc než naše „ano“ nás definuje naše „ne“. Jedině naučíme-li se říkat svá ne jasně a bez hořkosti či negativity, stejně jako bez pocitů selhání a viny, prokazujeme plné převzetí odpovědnosti za to, co ve svém životě chceme ovlivnit a změnit. Hledání souladu s ostatními pak neznamená, že nutně musíme jít všichni po stejné cestě. Naopak, cest je mnoho a je zapotřebí, aby každý tu svou hledal a nalézal bez nátlaku druhých a bez nátlaku na druhé, bez neupřímných kompromisů, s vlastní vnitřní vizí. (Inspirováno knihou Bethany Webster Objevování vnitřní matky, kterou vydalo nakladatelství Triton) Foto: pixabayfree /donpedro736

V pořadí už pátá kniha americké vývojové psycholožky a zakladatelky vědomého rodičovství Alethy Solterové vyšla v nakladatelství Triton. Tentokrát nabízí seznámení s postupy pro spontánní hojení větších i menších traumat u dětí. Zabývá se neurobiologickými aspekty a uvádí základní principy toho, jak se následků traumatu šetrně zbavit vytvořením prostoru pro ventilaci prudkých emocí a zajištěním prožitku bezpečí a přijetí. Nechybějí příklady nápaditých her podporujících ošetření traumatu ani upozornění na metody nežádoucí - tradičně používané - které hojení nepomáhají. Každá kapitola je uzavřena přehlednou tabulkou vhodných postupů s poukazem na možné chybné interpretace reakcí dítěte. Pokud vás zajímá, jak dítě provést např. návštěvou u zubaře, operací, rozvodem a dalšími menšími či většími životními zádrhely, pak je kniha určena i pro vás. Více v předmluvě, kterou jsem ke knize napsala: ...Možná si při pohledu na křehkost počátku lidského života také kladete otázku, proč jsou miminka ...

Je všeobecně známo, že malé děti umějí překvapit. Tam, kde se dospělí zaseknou, ony přinášejí nečekané vhledy a jasné postoje, osvobozené od předsudků a falešných ohledů nebo manipulací. Když dospělí přešlapují v bezradnosti, malé děti zamíří přímo k podstatě. A to zejména během svého tak zvaného magického věku, kdy jsou dosud napojeny na věci mezi nebem a zemí - dětští psychologové jeho hranici zasazují zhruba někam k sedmým narozeninám. Máme se zkrátka my dospělí od dětí hodně co učit, ve schopnosti vnímat, v ochotě přijmout každou realitu, v připravenosti vykročit nevyšlapanou cestou. Právě o tom je kniha Malí filosofové od Scotta Hershovitze, kterou nedávno vydalo nakladatelství JOTA. Tohle poutavě napsané ponouknutí je určeno hlavně rodičům, ale i všem dalším dospělým, kteří mají s dětmi co do činění. A když už ne s těmi z masa a kostí, tak třeba aspoň se svým dítětem vnitřním, které v nás zůstává po celý život a skrytě či zjevně, podle toho, kolik pozornosti mu dopřáváme, nás zve...