Blog - Eva Labusová

Nejen v běžném životě, také v obvyklé "západní" psychoterapii se stává, že konfrontace se smrtí rozhodí i psychoterapeutický proces, resp. samotného psychoterapeuta. Zejména tam, kde psychoterapie považuje duchovní potřeby člověka za iluzorní berličku tváří v tvář bolestné realitě bytí. Přiznání všudypřítomné blízkosti smrti mnohé změní a potíž nastává, když terapeut lpí na konvenčním, z poznatků materialistické vědy vycházejícím klinickém vzdělání a nenabízí duchovní přesah. Ve všeobecném popření smrti v naší kultuře se odráží všeobecné popření transpersonálních skutečností, které však současní klienti, a zdaleka nemusí jít jen o setkání se smrtí, do terapeutického procesu čím dál častěji přinášejí. Mnohý terapeut tak stojí před velkou osobní výzvou, měl-li by klientovi přiznat, že si zkrátka s touto úrovní života sám tak úplně neví rady, případně mu jeho odborná či osobní přesvědčení neumožňují klienta nepředpojatě doprovázet. Základní postuláty transpersonální psychoterapi...

S Michaelou Jendruchovou jsme přemítaly o toxické / falešné pozitivitě. Česká lidová moudrost ji pravděpodobně shrnuje do úsloví "odříkaného chleba největší krajíc". Může jít o cokoliv, co v nás nevědomě vyvolává obavy, bolest, zlost, rozpaky, stud... O cokoliv, co zároveň volá po potřebě ošetření a potenciální niterné práce s náročnými aspekty našeho bytí. Ušetříme sobě i druhým hodně trápení, když připustíme, že potlačené emoce dříve či později ukážou svoji sílu. Nepřiznané nemizí. Žijí dál skrytým, nekontrolovaným způsobem a mohou se transformovat do celé řady nežádoucích symptomů, od pocitů viny, úzkosti, impulzivní agresivity či naopak pasivní bezvýchodnosti a nesmyslnosti života až po úniky v podobě závislostí nebo potíže psychosomatické. Autentické emocionalitě se teprve učíme. Historicky, pod tlakem "skupinového ducha", kdy jen málokdo dospěl k potřebě individuace, byli lidé hromadně a od mala vedeni k tomu, aby poselství "problematických" emocí (k...

Vedou se spory, co je největším zabijákem životní prosperity. Stres? Ubližující životní styl? Toxické vztahy či prostředí? Jistě, tohle a mnohé jiné pozorovatelné. Kdesi nad tím je však přítomna ještě jedna méně zjevná skutečnost. Jde o neschopnost jednotlivce rozumět souvislostem vlastního života a o přerušené či nikdy nenavázané spojení se sebou, což znemožňuje se před vším výše zmíněným efektivně chránit. Dokážeme-li pravdivě vnímat vlastní prožitky, býváme v přiměřené symbióze a autonomii s druhými. Zachováváme-li rovnováhu v péči o sebe a okolí, vybavuje nás to potřebnou sebeochranou a zdravými hranicemi. Jakkoliv to zní banálně, právě tohle dodnes pro většinu lidí vůbec není samozřejmé. A ubližuje to víc, než se všeobecně tuší. Protože kdo svým životem prokazuje, že tohle zvládá? Kdo rozpoznává, kdy je namístě se přizpůsobit pro dosažení harmonie a spolupráce s druhými, a kdy je třeba se naopak vymezit v rámci sebeurčení a vlastního svědomí? Ještě i v pozdní dospělosti se s tím m...

Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, židovský hodnostář. Přišel za Ježíšem v noci a řekl mu: „Rabbi, víme, že jsi přišel jako učitel od Boha. Nikdo přece nemůže dělat zázraky, které děláš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Pokud se někdo nenarodí znovu, nemůže spatřit Boží království.“ „Jak se může člověk znovu narodit, když je starý?“ řekl na to Nikodém. „Může se snad vrátit do matčina lůna a narodit se podruhé?“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je Duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (Janovo evangelium, 3. kapitola) Tenhle biblický úryvek mne fascinoval od chvíle, kdy jsem ho - někdy na gymplu - poprvé četla. Dlouhé roky jsem ho vztahovala výhradně na duchovní procitnutí a n...

  V současné spiritualitě, jak si všímám, čím dál častěji zaznívá i otázka, komu že vlastně patří Kristus? Dlouhá staletí si na něj dělaly nárok křesťanské církve, stejně jako na rozhodování o tom, kdo má a nemá jedinou správnou víru a s ní i vstupenku k vyvolení. Církve se hádaly o pravého Krista mezi sebou, nezřídka smilnily se světskou mocí a místo pocitů sounáležitosti, podpory a lásky se mezi jejich příslušníky šířilo vzájemné kontrolování, posuzování a strach. Mnohde tak došlo k tragickému rozštěpu uctívání Krista předepsanou formou navenek, avšak k absenci přímého spojení s Ním v lidském nitru. /Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého nebeského Otce. (Matouš 7, 21)/ Bůh prezentovaný jako nelítostný kritik, který člověku zdůrazňuje jeho hříšnost a vinu, a to ještě dřív, než se dítě narodí, neprobouzí zrovna radost a důvěru. Mnozí křesťanští hledači pravdy tak nakonec zabloudili v obranných mechanismech toho, čemu se dnes ...

Věčný poutník. Zraněný léčitel. Chodec mezi světy. Strážce bran. Obyvatel liminálních míst a účastník jejich událostí. Stává na okraji společnosti. Pozoruje ji, dívá se víc dovnitř než ven. Připomíná podstatu a smysl. Nabízí sdílení, ale nikomu svůj pohled nevnucuje. Zná cenu své samoty. Není sám. Má šanci stát se zdrojem vhledu, moudrosti a léčení ve službě celku?

Možná taky zrovna řešíte nějaké dilema či konflikt a pomůže vám následující připomenutí: Ozdravné konfrontace probíhají pouze tam, kde je přítomna ochota vzájemně se vnímat, respektovat, učit se od sebe, společně vnitřně pracovat a růst. Přitom se potvrzuje stará zkušenost, že snad ještě víc než naše „ano“ nás definuje naše „ne“. Jedině naučíme-li se říkat svá ne jasně a bez hořkosti či negativity, stejně jako bez pocitů selhání a viny, prokazujeme plné převzetí odpovědnosti za to, co ve svém životě chceme ovlivnit a změnit. Hledání souladu s ostatními pak neznamená, že nutně musíme jít všichni po stejné cestě. Naopak, cest je mnoho a je zapotřebí, aby každý tu svou hledal a nalézal bez nátlaku druhých a bez nátlaku na druhé, bez neupřímných kompromisů, s vlastní vnitřní vizí. (Inspirováno knihou Bethany Webster Objevování vnitřní matky, kterou vydalo nakladatelství Triton) Foto: pixabayfree /donpedro736