Naslouchat hoře
Nejsem horolezec. Hory miluju, ale bohatě mi stačí kopce do dvou tisíc, a povětšinou ty mnohem, mnohem, nižší. Raději se dívám, než funím. Přesto je mi atmosféra prostoupená horolezeckým archetypem už dlouho na blízku, od doby, kdy ji David, k překvapení nás obou, před třiceti lety pro sebe objevil, když sám putoval japonskými Alpami. Od té doby, dřív dost obtížně, teď už mnohem snáz, chápu a přijímám, že kontakt s vysokými horami, ledem, větrem a nepohodlím je zejména pro muže možnou zhmotněnou metaforou jejich duchovního hledání. Tamhle nahoře je hora a její vrchol. Tady dole jsem já. Ten vrchol mne láká. Jak se na něj dostat? A jak už to tak u té nejdůležitější Cesty, jíž v životě člověk jde, bývá, nabízejí se (kromě té, že nevyrazím nikam) dvě možnosti. Jdu na to. Horu zkusím dobýt vlastní silou. Podmaním si ji za každou cenu. A i pokud nakonec ne, stojí mi to za to. Nebo: Jdu na to. Ale nechám na té hoře, kam až mne pustí. Ona rozhoduje, přijmu její podmínky. Mým motorem není to