Blog - Eva Labusová

Abychom je nalezli, potřebujeme se zastavit, neutíkat už před sebou a před realitou, která je námi samými zkreslována. Bezpečné přístřeší nabízí bdělá pozornost k naší osobní zkušenosti, již se snažíme pravdivě procítit, pochopit a - jakkoliv se nám třeba nelíbí - přijmout. Nemarněme čas posuzováním zkušeností druhých. Raději vstupme do vlastního tunelu strachů a předsudků, prozkoumejme ho a vynořme se na jeho druhém konci bohatší o setkání se sebou samými. To je spolehlivější než čekat na vlnu dlouhodobé bezpracné vnitřní pohody, jakkoliv se právě ona jeví být většinovou lidskou motivací. Pomáhá uvědomit si, že cesta méně vyšlapaná není jednosměrná. Ti, kdo jí šli před námi a dodnes nás inspirují (Kristus, Buddha…), rovněž hledají své útočiště. Hledají ho v lidech současnosti, neboť touží, aby skrze ně v tomto světě ožívali. I to je tajemství vtělení: Božská moudrost a milosrdenství žijí skrze jedince, jejichž srdce se začíná podobat tomu, které kdysi bilo v Kristu či Buddhovi, a jeji

(Nejen pro ty, které zaujalo minulé povídání o knize Bála jsem se usnout) Nakladatelství Triton vydalo ještě jednu knížku, kterou napsala adoptivní máma Báry Janákové - Ludmila. Jedná se o její vlastní životní příběh, který se odehrával ve zdánlivě "normální rodině". Leč nadaná dívenka, kukaččí vejce svých rodičů, pořád nějak nezapadala, a trvalo dlouho, než našla svou cestu, svou svobodu a své dary... Nakonec ale našla! Její příběh tak může inspirovat lidi dosud hledající, ať už hledají na vlastní pěst, nebo jsou zrovna v procesu psychoterapie či jiné vnitřní práce. Ani "odborníci" pravděpodobně neodejdou s prázdnou, pokud se do téhle knížky začtou. Existuje hojně používaná metafora pro nejhlubší základ lidské osobnosti nesoucí v sobě všechna její možná přirozená požehnání. Patří mezi ně radostnost, spontánnost, tvořivost, zvídavost, důvěra, ale také sebepřijetí a napojení na zdroj své vlastní vnitřní síly. To vše umožňuje vnímat život jako vítané dobrodružství

Procházet tímhle příběhem znamená - kromě téměř trvalé husí kůže u čtenářů - ztrátu iluzí. To pokud jsme až dosud žili v domnění, že rodina navzdory všemu nakonec přece jen bývá přístavem bezpečí a že rodiče chtějí pro své děti dobré. Kniha přináší nejautentičtější možné svědectví, že existují děti (a je jich mnohem víc, než si umíme představit), které se rodí, resp. bývají už počaty, v pozemském pekle. Na obhajobu takových rodičů je nutno říct, že tak obvykle nečiní ze zlé vůle, nýbrž zpravidla proto, že předávají dál, co sami dostali: neschopnost vnímat potřeby potomka, protože sami v dětství neměli možnost naučit se vnímat potřeby vlastní. Čím hlubší je tahle neschopnost, tím palčivější a zoufalejší bývá bolest z ní pramenící a s ní i touha uniknout z reality, která je horší než nejhorší noční můra. Úniková cesta bohužel nebývá o nic příznivější než ona realita, protože zpravidla vede územími dalšího popírání, násilí a především pádů do rozmanitých podob těch nejhorších závislos