Blog - Eva Labusová

  Vlastně jde o odvěkou hádanku: Je, nebo není člověk sám? Jsme, nebo nejsme odděleni od zbytku existence světa a jeho všech obyvatel? Osamělost představuje trýznivý pocit opuštěnosti a odcizení. Zahrnuje emoce smutku a úzkosti, žárlivosti či hněvu. Osaměle se cítící člověk si připadá nespokojeně, nenaplněně, neúplně. Trpí, strádá a trápí se. Touží to změnit. Neví ale jak. Samota naproti tomu označuje stav, kdy je člověk sice fyzicky sám, bez druhých lidí, avšak vadit mu to nemusí, ba naopak, je to žádaný stav. Takový člověk je rád sám se sebou nebo „kráčí s Bohem“. Pokud se cítí osaměle, bývá to proto, že spojení bylo na straně člověka dočasně přerušeno. To už vstupujeme na spojená území psychologie a spirituality, které obě připomínají, že lidská psychika je v náladách i postojích velmi proměnlivá a potřebuje kotvení, jež má původ mimo člověka samotného. Psychologie v této souvislosti zmiňuje falešné já a bytostné/vyšší Já. Spiritualita používá např. rozlišení mezi duší a Duší. P

Mnoho lidí v současnosti touží aktivně žít svou spirituální podstatu a směřují k ní různými cestami. Jedno je spojuje: Rozhodnou-li se mít děti, zejména v jejich mladším věku bývá pro rodiče nesmírně těžké najít nerušený čas pro sebe samé. Chtějí-li si zachovat svůj duchovní život, je nanejvýš praktické, když ho přesunou právě do péče o rodinu a rodinný život samotný začnou vnímat jako svou hlavní duchovní praxi. Hodí se to i proto, že rodina zůstává naším největším učitelem i testem naší duchovnosti. Postrkuje nás, tříbí a probírá. Když žijeme svou spiritualitu v chráněném prostředí kostelů, poutních cest, podpůrných skupin či meditačních center, bývá mnohem snazší pocítit sebeuspokojení a domnívat se, že už ledacos víme, že jsme se zbavili mnoha zlozvyků. Bez ohledu na to, kde se právě duchovně nacházíme, rodina umí naší domnělou spokojeností řádně zatřást, náš probuzený stav podkopat a vyhodit nás ze sedla, rozuměj umí narušit náš povznesený pocit bytí v přítomném okamžiku. Máme-li