Blog - Eva Labusová

Ke covidové situaci přistupují lidé různě. Někdo více méně zůstává v klidu a nalézá uspokojivý způsob bytí i za omezených podmínek, jiný se ocitá v rušivých emocích. Ty nejsilnější jsou zastoupeny strachem z nemoci a smrti (což vede k vehementnímu vyžadování proticovidových opatření a jejich dodržování) a strachem ze ztráty svobody (vede k odmítání totalitních řešení a odporu proti přehnané opatrnosti, která ve snaze zachránit fyzické přežití likviduje smysluplné žití jako takové). Oba strachy jsou pochopitelné. Oba vycházejí z nejzákladnějšího ze všech instinktů vztahujícího se k přežití. Zůstává spornou otázkou, nakolik jde v tom kterém lidském příběhu o návaznost na instinkty oprávněně aktivované při skutečném nebezpečí, a nakolik o nevědomé programy mysli, které nás, aniž se pro ně rozhodneme, vhánějí do automatických přenosových a obranných reakcí projevujících se tzv. černobílým viděním i konáním. Ona černobílost se vyznačuje generalizací a předsudky (=hrubě zobecňuji a přijímám

Existují dva druhy moci. Ta první vychází z dominance (lat. dominatio = panování, vládychtivost). Její zdroje jsou vnější. Vychází z hierarchického uspořádání. Silnější, bohatší a vlivnější se nadřazují nad slabší, chudší a méně společensky významné. Příklady: Vítěz rozhoduje o poraženém. Člověk chce vládnout nad přírodou. Muž nad ženou (nebo naopak). Rodič nad dítětem. Nadřízený nad podřízeným. Tento druh moci byl ve světě uplatňovaný po většinu běžně známé historie a je i dnes opravdu hodně rozšířený. Vychází z přesvědčení, že je třeba ostražitosti, protože všude kolem panuje nedostatek. Víc má ten, kdo dřív víc urve. Jestliže máš ty, já možná odejdu s prázdnou. Tedy spolu musíme soupeřit. Jeden druhého hlídat. Podezírat. Podvádět. Pokud není veden otevřený souboj, lze předstírat, že se nic ze jmenovaného neděje, že jeden na druhého nezahlíží, že panuje přátelská atmosféra. Avšak vládne-li dominance, atmosféra nemůže než být plná obav a strachu. Naštěstí existuje i jiný druh moci. Jd