Příspěvky

Kdy jste si naposledy dali dostaveníčko se svým nevědomím?

Tedy s tou částí sebe samých, kterou si bezprostředně neuvědomujeme, která ale řídí mnohé z toho, co děláme a prožíváme? Báječná příležitost pro takové setkání se nabízí prostřednictvím knihy SNY JAKO ŘEČ NEVĚDOMÍ od amerického jungiánského psychoterapeuta Roberta A. Johnsona, kterou vydalo nakladatelství Portál. Její autor nevědomí definuje mimo jiné jako úžasný vesmír neviditelných energií, sil, forem inteligence a dokonce i jako různých osobností, které žijí uvnitř každého člověka. Jde o prostor mnohem větší, než si umíme představit, jež žije svým vlastním životem paralelně s tím, který obvyklým způsobem prožíváme den co den. Právě nevědomí je pravým zdrojem většiny našich myšlenek, pocitů i činů a ovlivňuje nás o to mocněji, oč méně jeho existenci připouštíme. Chceme-li poznat, kým opravdu jsme, chceme-li se stát celistvějšími a integrovanějšími bytostmi, nezbývá nám, než se pokusit s nevědomím navázat komunikaci. Proč? Protože být v ním kontaktu umožňuje rozpoznávat příčiny mnoha

Být nebo mít?

Když se osvobozujeme od nižších stavů vědomí, od spalující touhy, nespokojenosti, agrese, lhostejnosti a hlavně od pocitů viny a strachu, posouváme se postupně od potřeby vlastnit k potřebě být. Na nižších úrovních vědomí záleží na tom, co máme. Cílem (nedosažitelným...) je vlastnit, co chceme. Mít, co oceňujeme. Právě to, co vlastníme a máme, nám má potvrdit naši důležitost, naši identitu, naše postavení ve světě. Čím více se z touhy vlastnit vymaníme, tím více se naše mysl začne zajímat o to, co děláme. Příklad: Raději smysluplnou práci za méně peněz než naopak. Když se posouváme směrem k přijímání a láskyplnosti, naše aktivity jsou stále méně zaměřené na otročení či posluhování slepým uličkám naší nezkrocené mysli. Víc a víc se spontánně a bez pocitů nátlaku či musu orientujeme na to, co nám dává vnitřní smysl. Např. na službu druhým. Jak se prohlubuje naše uvědomování, vidíme, že láskyplnou službou ostatním dochází automaticky i k naplňování našich vlastních potřeb. (Pozor, nezname

O potřebě laskavé každodennosti

Nedávno jsem si po letech připomněla příběh smrti Mahátmy Gándhího. Zemřel, jak známo, při atentátu, který na něj spáchal hinduistický radikál. Jmenoval se Godsé a byl pobouřený tím, že Ghándí souhlasil s velkým finančním darem indické vlády pro Pákistán, kde ale tehdy žili převážně muslimové. Godsému a jeho spoluvěrcům rovněž vadilo, že Gándhí zval muslimy na hinduistická modlitební shromáždění, na nichž pak s ohledem na jinověrné příchozí zaznívaly i citáty z Koránu. V očích Godsého se tím Ghándí proti hinduismu těžce proviňoval. Jak posléze Godsé zdůrazňoval v soudním procesu (nakonec byl za svůj čin odsouzen k trestu smrti), osobně proti Ghándímu nic neměl, leč jeho likvidaci považoval za svoji svatou povinnost. Před tím, než na Ghándího vystřelil, se mu s úctou poklonil. A stejně tak Ghándí se svému vrahu ještě stihl v tradičním pozdravu poklonit, nejspíš se i podívali jeden druhému do očí. Dá se předpokládat, že Ghándí při rozvinutostí svého vědomí v tu chvíli už tušil, co se sta

O podobnosti zdánlivě odlišných strachů

Ke covidové situaci přistupují lidé různě. Někdo více méně zůstává v klidu a nalézá uspokojivý způsob bytí i za omezených podmínek, jiný se ocitá v rušivých emocích. Ty nejsilnější jsou zastoupeny strachem z nemoci a smrti (což vede k vehementnímu vyžadování proticovidových opatření a jejich dodržování) a strachem ze ztráty svobody (vede k odmítání totalitních řešení a odporu proti přehnané opatrnosti, která ve snaze zachránit fyzické přežití likviduje smysluplné žití jako takové). Oba strachy jsou pochopitelné. Oba vycházejí z nejzákladnějšího ze všech instinktů vztahujícího se k přežití. Zůstává spornou otázkou, nakolik jde v tom kterém lidském příběhu o návaznost na instinkty oprávněně aktivované při skutečném nebezpečí, a nakolik o nevědomé programy mysli, které nás, aniž se pro ně rozhodneme, vhánějí do automatických přenosových a obranných reakcí projevujících se tzv. černobílým viděním i konáním. Ona černobílost se vyznačuje generalizací a předsudky (=hrubě zobecňuji a přijímám

Není moc jako moc

Existují dva druhy moci. Ta první vychází z dominance (lat. dominatio = panování, vládychtivost). Její zdroje jsou vnější. Vychází z hierarchického uspořádání. Silnější, bohatší a vlivnější se nadřazují nad slabší, chudší a méně společensky významné. Příklady: Vítěz rozhoduje o poraženém. Člověk chce vládnout nad přírodou. Muž nad ženou (nebo naopak). Rodič nad dítětem. Nadřízený nad podřízeným. Tento druh moci byl ve světě uplatňovaný po většinu běžně známé historie a je i dnes opravdu hodně rozšířený. Vychází z přesvědčení, že je třeba ostražitosti, protože všude kolem panuje nedostatek. Víc má ten, kdo dřív víc urve. Jestliže máš ty, já možná odejdu s prázdnou. Tedy spolu musíme soupeřit. Jeden druhého hlídat. Podezírat. Podvádět. Pokud není veden otevřený souboj, lze předstírat, že se nic ze jmenovaného neděje, že jeden na druhého nezahlíží, že panuje přátelská atmosféra. Avšak vládne-li dominance, atmosféra nemůže než být plná obav a strachu. Naštěstí existuje i jiný druh moci. Jd

„My jsme to vydrželi, vy to taky přežijete!“

Občas se potkávám s otázkou, jak je možné, že starší nemají víc pochopení pro mladší, a konkrétně proč starší generace tu mladší někdy tak „dusí“? Tam, kde je žádoucí nadhled, shovívavost a laskavý přístup, přichází od starších nepochopitelná tvrdost. Její součástí bývá věta: „My jsme to vydrželi, vy to taky přežijete!“. Tento přístup nalézáme jak v rodinných prostředích, tak mimo ně, např. v pracovních v týmech, v církevních společenstvích, v lidských uskupeních všeho druhu. Ve hře je následující: Nějaký druh utrpení byl kdysi prožit lidmi starší generace nebo jistou služebně zasloužilejší skupinou. Ohledně toho, co dotyční starší mají za sebou a nyní se má znovu opakovat, panuje mezi mladšími odpor. Ti starší ovšem pocity mladších ignorují, tváří se tvrďácky a svou vlastní prožitou bolest nejsou ochotni přiznat, natož řešit. Dříve či později ji nevědomě přesměrovávají do zvláštní úlevy ve chvílích, kdy vidí, jak si obdobnou bolestí procházejí ti mladší. Než aby to mladším usnadnili

Jak rozumět rozdílu mezí náboženstvím a spiritualitou?

Kdybych to měla vyjádřit hodně stručně, je pro mne náboženství teorií a spiritualita praxí. Náboženství je velmi rozšířený (nikoliv však jediný) dopravní prostředek, který člověka může dovézt na místo setkání s Bohem, ať už Mu říkáme jakkoliv. Spiritualita je pak oním setkáváním samotným. Každé náboženství je, jak známo, něčím jedinečné a specifické, vymezující se nějak vůči těm ostatním. Spiritualita je naproti tomu univerzální, náboženství přesahuje, nepotřebuje jasně daná pravidla, rituály, dogmata, vymezené (autoritami povolené) svaté texty, ba ani lidskýma rukama vystavěné chrámy nebo speciálně vzdělané a v hierarchii přijímaného poznání výše postavené prostředníky (kněze). Zatímco náboženství nezřídka Boha chápe jako své osobní vlastnictví a jeho příslušníci se cítí být „vyvolení“, živá, nebo ještě lépe vyjádřeno oživující spiritualita nepotřebuje dělení na denominace, nevyslovuje zákazy či příkazy a nevylučuje nikoho jenom proto, že není správného vyznání, etnika, pohlaví, vzděl