Příspěvky

Tváří v tvář nesnadným podmínkám doufáme v nalezení útočiště…

Abychom je nalezli, potřebujeme se zastavit, neutíkat už před sebou a před realitou, která je námi samými zkreslována. Bezpečné přístřeší nabízí bdělá pozornost k naší osobní zkušenosti, již se snažíme pravdivě procítit, pochopit a - jakkoliv se nám třeba nelíbí - přijmout. Nemarněme čas posuzováním zkušeností druhých. Raději vstupme do vlastního tunelu strachů a předsudků, prozkoumejme ho a vynořme se na jeho druhém konci bohatší o setkání se sebou samými. To je spolehlivější než čekat na vlnu dlouhodobé bezpracné vnitřní pohody, jakkoliv se právě ona jeví být většinovou lidskou motivací. Pomáhá uvědomit si, že cesta méně vyšlapaná není jednosměrná. Ti, kdo jí šli před námi a dodnes nás inspirují (Kristus, Buddha…), rovněž hledají své útočiště. Hledají ho v lidech současnosti, neboť touží, aby skrze ně v tomto světě ožívali. I to je tajemství vtělení: Božská moudrost a milosrdenství žijí skrze jedince, jejichž srdce se začíná podobat tomu, které kdysi bilo v Kristu či Buddhovi, a jeji

Nad knihou Ludmily Janákové Ve stínu neviditelných draků z nakladatelství Triton

Obrázek
(Nejen pro ty, které zaujalo minulé povídání o knize Bála jsem se usnout) Nakladatelství Triton vydalo ještě jednu knížku, kterou napsala adoptivní máma Báry Janákové - Ludmila. Jedná se o její vlastní životní příběh, který se odehrával ve zdánlivě "normální rodině". Leč nadaná dívenka, kukaččí vejce svých rodičů, pořád nějak nezapadala, a trvalo dlouho, než našla svou cestu, svou svobodu a své dary... Nakonec ale našla! Její příběh tak může inspirovat lidi dosud hledající, ať už hledají na vlastní pěst, nebo jsou zrovna v procesu psychoterapie či jiné vnitřní práce. Ani "odborníci" pravděpodobně neodejdou s prázdnou, pokud se do téhle knížky začtou. Existuje hojně používaná metafora pro nejhlubší základ lidské osobnosti nesoucí v sobě všechna její možná přirozená požehnání. Patří mezi ně radostnost, spontánnost, tvořivost, zvídavost, důvěra, ale také sebepřijetí a napojení na zdroj své vlastní vnitřní síly. To vše umožňuje vnímat život jako vítané dobrodružství

Nad knihou Barbory Janákové Bála jsem se usnout z nakladatelství Triton

Obrázek
Procházet tímhle příběhem znamená - kromě téměř trvalé husí kůže u čtenářů - ztrátu iluzí. To pokud jsme až dosud žili v domnění, že rodina navzdory všemu nakonec přece jen bývá přístavem bezpečí a že rodiče chtějí pro své děti dobré. Kniha přináší nejautentičtější možné svědectví, že existují děti (a je jich mnohem víc, než si umíme představit), které se rodí, resp. bývají už počaty, v pozemském pekle. Na obhajobu takových rodičů je nutno říct, že tak obvykle nečiní ze zlé vůle, nýbrž zpravidla proto, že předávají dál, co sami dostali: neschopnost vnímat potřeby potomka, protože sami v dětství neměli možnost naučit se vnímat potřeby vlastní. Čím hlubší je tahle neschopnost, tím palčivější a zoufalejší bývá bolest z ní pramenící a s ní i touha uniknout z reality, která je horší než nejhorší noční můra. Úniková cesta bohužel nebývá o nic příznivější než ona realita, protože zpravidla vede územími dalšího popírání, násilí a především pádů do rozmanitých podob těch nejhorších závislos

Kdy jste si naposledy dali dostaveníčko se svým nevědomím?

Obrázek
Tedy s tou částí sebe samých, kterou si bezprostředně neuvědomujeme, která ale řídí mnohé z toho, co děláme a prožíváme? Báječná příležitost pro takové setkání se nabízí prostřednictvím knihy SNY JAKO ŘEČ NEVĚDOMÍ od amerického jungiánského psychoterapeuta Roberta A. Johnsona, kterou vydalo nakladatelství Portál. Její autor nevědomí definuje mimo jiné jako úžasný vesmír neviditelných energií, sil, forem inteligence a dokonce i jako různých osobností, které žijí uvnitř každého člověka. Jde o prostor mnohem větší, než si umíme představit, jež žije svým vlastním životem paralelně s tím, který obvyklým způsobem prožíváme den co den. Právě nevědomí je pravým zdrojem většiny našich myšlenek, pocitů i činů a ovlivňuje nás o to mocněji, oč méně jeho existenci připouštíme. Chceme-li poznat, kým opravdu jsme, chceme-li se stát celistvějšími a integrovanějšími bytostmi, nezbývá nám, než se pokusit s nevědomím navázat komunikaci. Proč? Protože být v ním kontaktu umožňuje rozpoznávat příčiny mnoha

Být, nebo mít?

Obrázek
Když se osvobozujeme od nižších stavů vědomí, od spalující touhy, nespokojenosti, agrese, lhostejnosti a hlavně od pocitů viny a strachu, posouváme se postupně od potřeby vlastnit k potřebě být. Na nižších úrovních vědomí záleží na tom, co máme. Cílem (nedosažitelným...) je vlastnit, co chceme. Mít, co oceňujeme. Právě to, co vlastníme a máme, nám má potvrdit naši důležitost, naši identitu, naše postavení ve světě. Čím více se z touhy vlastnit vymaníme, tím více se naše mysl začne zajímat o to, co děláme. Příklad: Raději smysluplnou práci za méně peněz než naopak. Když se posouváme směrem k přijímání a láskyplnosti, naše aktivity jsou stále méně zaměřené na otročení či posluhování slepým uličkám naší nezkrocené mysli. Víc a víc se spontánně a bez pocitů nátlaku či musu orientujeme na to, co nám dává vnitřní smysl. Např. na službu druhým. Jak se prohlubuje naše uvědomování, vidíme, že láskyplnou službou ostatním dochází automaticky i k naplňování našich vlastních potřeb. (Pozor, nezname

O potřebě laskavé každodennosti

Obrázek
Nedávno jsem si po letech připomněla příběh smrti Mahátmy Gándhího. Zemřel, jak známo, při atentátu, který na něj spáchal hinduistický radikál. Jmenoval se Godsé a byl pobouřený tím, že Ghándí souhlasil s velkým finančním darem indické vlády pro Pákistán, kde ale tehdy žili převážně muslimové. Godsému a jeho spoluvěrcům rovněž vadilo, že Gándhí zval muslimy na hinduistická modlitební shromáždění, na nichž pak s ohledem na jinověrné příchozí zaznívaly i citáty z Koránu. V očích Godsého se tím Ghándí proti hinduismu těžce proviňoval. Jak posléze Godsé zdůrazňoval v soudním procesu (nakonec byl za svůj čin odsouzen k trestu smrti), osobně proti Ghándímu nic neměl, leč jeho likvidaci považoval za svoji svatou povinnost. Před tím, než na Ghándího vystřelil, se mu s úctou poklonil. A stejně tak Ghándí se svému vrahu ještě stihl v tradičním pozdravu poklonit, nejspíš se i podívali jeden druhému do očí. Dá se předpokládat, že Ghándí při rozvinutostí svého vědomí v tu chvíli už tušil, co se sta

O podobnosti zdánlivě odlišných strachů

Ke covidové situaci přistupují lidé různě. Někdo více méně zůstává v klidu a nalézá uspokojivý způsob bytí i za omezených podmínek, jiný se ocitá v rušivých emocích. Ty nejsilnější jsou zastoupeny strachem z nemoci a smrti (což vede k vehementnímu vyžadování proticovidových opatření a jejich dodržování) a strachem ze ztráty svobody (vede k odmítání totalitních řešení a odporu proti přehnané opatrnosti, která ve snaze zachránit fyzické přežití likviduje smysluplné žití jako takové). Oba strachy jsou pochopitelné. Oba vycházejí z nejzákladnějšího ze všech instinktů vztahujícího se k přežití. Zůstává spornou otázkou, nakolik jde v tom kterém lidském příběhu o návaznost na instinkty oprávněně aktivované při skutečném nebezpečí, a nakolik o nevědomé programy mysli, které nás, aniž se pro ně rozhodneme, vhánějí do automatických přenosových a obranných reakcí projevujících se tzv. černobílým viděním i konáním. Ona černobílost se vyznačuje generalizací a předsudky (=hrubě zobecňuji a přijímám