Příspěvky

Co opravdu potřebujeme?

  Lidé mají různé potřeby, některé jsou nám ale všem společné. Tou nejdůležitější je schopnost být ve spojení se sebou, z níž pak vyplývá i schopnost spojovat se s druhými. Obě tato napojení bezprostředně souvisejí s tím, jak vnímáme svou - potřebu být opečováváni (co potřebuji na úrovni fyzické, emoční a duchovní? co si potřebuji a umím dát sám/sama? co potřebuji od druhých?); - potřebu důvěřovat (mohu si dovolit záviset na někom jiném?); - potřebu být autonomní (znám své hranice a umím říkat ne tam, kde jsou mé hranice narušovány?); - potřebu prožívat intimitu (mohu si v nejbližších vztazích dovolit žít se srdcem na dlani, nebude toho bude zneužito?). Vnímání vlastních potřeb a schopnosti jejich přiměřeného naplňování se na nevědomé úrovni učíme v raném dětství skrze způsob, jakým s námi zacházejí naši rodiče, resp. naše primární pečující osoba. Vše výše zmíněné vstřebáváme jak prostřednictvím nevědomého nastavení rodičů získaného jejich mezigeneračním přenosem, tak skrze jejich v

O potřebě dotýkání psychoterapie a spirituality

Obrázek
Když jsem procházela psychoterapeutickým výcvikem, byli jsme my adeptky a adepti psychoterapeutické práce s duší povětšinou varováni, abychom vůči propojování procesů zahrnujících psychoterapii a spiritualitu byli krajně obezřetní, ba abychom se takovému počínání důsledně vyhýbali. Pokud člověk řeší problém se svým psychickým zdravím a bojuje např. s úzkostí nebo nezvládá svou agresivitu, má jít za psychoterapeutem či psychiatrem. S potřebami spirituálními ať se pak obrací na odborníky vzdělané v teologii, a tedy jde za svým knězem, pastorem či rabínem. (To že by o duchovní zdraví mohl pečovat ještě někdo další, protože křesťanství a židovství nejsou jedinými, byť u nás nejrozšířenějšími, způsoby hledání transcendentálních přesahů, a že bývá značný rozdíl mezi spiritualitou a religiozitou, nezaznívalo.) Přiznám se, že jsem dichotomii jedné duše v psychoterapii, a druhé ve spiritualitě vždy vnímala jako absurdní. Do každého hodnotícího dotazníku po výcvikových seminářích jsem psala své

Narcismus není sprosté slovo

Obrázek
  Narcismus v současnosti patří k nadužívaným slovům se špatnou pověstí. Přitom v základu označuje prostě jen sebelásku, která se však, pravda, v některých případech jaksi zvrhne a změní v bezmeznou sebestřednost, nedostatek empatie vůči druhým, v arogantní vystupování včetně snahy využívat, zneužívat či zastrašovat okolí pro dosažení vlastních cílů. Pod pojmem "narcista" tak povětšinou chápeme člověka s narušeným sebevnímáním, přičemž původ tohoto narušení lze zpravidla dohledat ve způsobu, jakým s dotyčným člověkem zacházeli jeho rodiče, když mu coby dítěti nedokázali pomoci vytvořit zdravý vztah k sobě samému, protože ho nepřijímali bez podmínek a neumožnili mu seznámit se s tím, co je - a není - láska. Láska je dar. Potřebuje-li o ni dítě usilovat nebo dokonce bojovat, stává se z ní výměnný obchod: Budeš, dítě, s námi v pohodě, jen budeš-li odpovídat našim požadavkům. Tato podivná karikatura lásky, tzv. láska podmínečná, se bohužel stále ještě často vyskytuje i tam, kde

Ohlédnutí za rokem 2022

Obrázek
    Č ím se do mé paměti zapíše rok 2022? Analyzování válečné a postcovidové situace nechávám povolanějším. Mne zaujalo, jak pestrými a nečekanými způsoby se vloni projevovali a vyhraňovali někteří lidé, kteří sebe samé označují jako duchovně hledající, případně rovnou jako duchovně orientované. Nemám potřebu hodnotit, jsem přesvědčená, že každý jdeme životem, jak nejlíp můžeme a umíme, a lidské cesty naštěstí nakonec nepodléhají lidským hodnocením. Ten můj pocit, o který se chci podělit, se týká postřehnuté míry něčeho, co pro sebe nazývám „spirituálním lovectvím“. To se projevuje současnou nekonečně bohatou nabídkou a poptávkou spirituálních honů, jež někdo s velkým zájmem pořádá a jiný se jich s nemenším zájmem účastní. Každému jde právě o ten jeho úlovek, navenek obvykle definovaný jako hledání smyslu či spásy duše, případně mapy k východu z labyrintu. Potíž nastává, když dochází k záměně prostředku a cíle. Když poznání, které má sloužit coby maják v husté mlze, neposkytuje vni

Stvořili jsme to vy a já...

Obrázek
  Když dnes přemítám nad Dnem české státnosti, připomínám si, že jsme měli nejméně dva prezidenty, kteří by byli ochotni a schopni pozorně pročíst následující myšlenky Džiddú Krišnamúrtiho a s chutí o nich i diskutovat. Jakkoliv dnes oběma těmto prezidentům kdekdo kdeco vyčítá, oni sami by se nejspíš nebránili rozhovoru o svých osobních stínech a temnotách. Představuji si, že takový hlubinný rozhovor, dokud žili, v nejrůznějších chvílích vedli i sami se sebou. Naplňuje mne to nadějí. I vám nabízím úryvek upravený podle knihy „Co děláte se svým životem“, kterou vloni, coby výbor z Krišnamúrtiho díla, vydalo nakladatelství Alferia: Jaký panuje vztah mezi námi a zmatkem v nás i kolem nás? Tento zmatek a soužení jistě nevznikly samy od sebe. Stvořili jsme je vy a já – ani kapitalismus, ani komunismus, ani fašismus , ale vy a já jsme je stvořili prostřednictvím našich vzájemných vztahů. Protože to, čím jsme uvnitř, promítá se ven, do světa. To, co si myslíme, co cítíme, co děláme v každod

Rozhodnout se pro lásku

Obrázek
    V nakladatelství Triton právě vyšla dlouho očekávaná kniha od amerického párového terapeuta Stana Tatkina Rozhodnout se pro lásku (v originále Wired for Love). Nabízím českou předmluvu: ...V psychoterapeutické práci s páry či v párovém poradenství dříve či později přichází na scénu zjištění, že problémy, které dotyční ve svém nejintimnějším vztahu řeší, nejsou postihnutelné a pochopitelné pouhým rozumem. Skrytě, ale o to působivěji je přítomno něco, co chování a prožívání partnerů ovlivňuje bez ohledu na jejich vůli a snahu zachovat klid a racionální postoj. Ono „něco“ je v psychologii nazýváno různými jmény, v poslední době se nejčastěji ozývá výraz attachment (citové pouto). V návaznosti na původní teorii Johna Bowlbyho jím rozumíme vrozenou schopnost lidské bytosti navázat jedinečný, hluboký a trvalý citový vztah s druhou lidskou bytostí, a zároveň si osvojit a uplatňovat konkrétní, byť obvykle nevědomou strategii pro vlastní ochranu nebo přežití, to pro případ, že se ve vzt

O potřebě sounáležitosti

Obrázek
  Tváří v tvář našim starostem a obavám stojí naše velké touhy, vyslovené i nevyslovitelné. Člověka na prahu třetího tisíciletí však neznepokojuje pouze to, co mu snad přinese budoucnost, ale i to, co se právě stalo skutečností. V případě toho, co vzbuzuje strach a vyvolává obavy, se navíc nemůžeme odvolávat pouze na vnější fakty, protože strach i touha mají kořeny v samé naší existenci, v naší duši. Každý z nás to prožívá a zakouší. Vyberme si nyní jeden aspekt: Co bolí víc nežli vědomí, že jsme osamělí, duševně rozervaní, neúplní a odcizeni sami sobě? Co si přejeme víc než překonat tuto rozpolcenost v harmonickém vzájemném soužití, v uzdravení vztahu JÁ a TY, v naplněném spojení toho, co bylo odděleno? Tato „blažená touha“ je nadějí lidstva a zároveň snem jednotlivce. Dokonce i v běžné řeči, v níž se mluví o „vysněném muži“ či „ženě snů“, zaznívá ozvěna této touhy. „Válka“, která může vzniknout mezi dvěma, je tématem a neustále se proměňující látkou pro zpěváky, vypravěče, básník