Příspěvky

Stvořili jsme to vy a já...

  Když dnes přemítám nad Dnem české státnosti, připomínám si, že jsme měli nejméně dva prezidenty, kteří by byli ochotni a schopni pozorně pročíst následující myšlenky Džiddú Krišnamúrtiho a s chutí o nich i diskutovat. Jakkoliv dnes oběma těmto prezidentům kdekdo kdeco vyčítá, oni sami by se nejspíš nebránili rozhovoru o svých osobních stínech a temnotách. Představuji si, že takový hlubinný rozhovor, dokud žili, v nejrůznějších chvílích vedli i sami se sebou. Naplňuje mne to nadějí. I vám nabízím úryvek upravený podle knihy „Co děláte se svým životem“, kterou vloni, coby výbor z Krišnamúrtiho díla, vydalo nakladatelství Alferia: Jaký panuje vztah mezi námi a zmatkem v nás i kolem nás? Tento zmatek a soužení jistě nevznikly samy od sebe. Stvořili jsme je vy a já – ani kapitalismus, ani komunismus, ani fašismus , ale vy a já jsme je stvořili prostřednictvím našich vzájemných vztahů. Protože to, čím jsme uvnitř, promítá se ven, do světa. To, co si myslíme, co cítíme, co děláme v každod

Rozhodnout se pro lásku

Obrázek
    V nakladatelství Triton právě vyšla dlouho očekávaná kniha od amerického párového terapeuta Stana Tatkina Rozhodnout se pro lásku (v originále Wired for Love). Nabízím českou předmluvu: ...V psychoterapeutické práci s páry či v párovém poradenství dříve či později přichází na scénu zjištění, že problémy, které dotyční ve svém nejintimnějším vztahu řeší, nejsou postihnutelné a pochopitelné pouhým rozumem. Skrytě, ale o to působivěji je přítomno něco, co chování a prožívání partnerů ovlivňuje bez ohledu na jejich vůli a snahu zachovat klid a racionální postoj. Ono „něco“ je v psychologii nazýváno různými jmény, v poslední době se nejčastěji ozývá výraz attachment (citové pouto). V návaznosti na původní teorii Johna Bowlbyho jím rozumíme vrozenou schopnost lidské bytosti navázat jedinečný, hluboký a trvalý citový vztah s druhou lidskou bytostí, a zároveň si osvojit a uplatňovat konkrétní, byť obvykle nevědomou strategii pro vlastní ochranu nebo přežití, to pro případ, že se ve vzt

O potřebě sounáležitosti

Obrázek
  Tváří v tvář našim starostem a obavám stojí naše velké touhy, vyslovené i nevyslovitelné. Člověka na prahu třetího tisíciletí však neznepokojuje pouze to, co mu snad přinese budoucnost, ale i to, co se právě stalo skutečností. V případě toho, co vzbuzuje strach a vyvolává obavy, se navíc nemůžeme odvolávat pouze na vnější fakty, protože strach i touha mají kořeny v samé naší existenci, v naší duši. Každý z nás to prožívá a zakouší. Vyberme si nyní jeden aspekt: Co bolí víc nežli vědomí, že jsme osamělí, duševně rozervaní, neúplní a odcizeni sami sobě? Co si přejeme víc než překonat tuto rozpolcenost v harmonickém vzájemném soužití, v uzdravení vztahu JÁ a TY, v naplněném spojení toho, co bylo odděleno? Tato „blažená touha“ je nadějí lidstva a zároveň snem jednotlivce. Dokonce i v běžné řeči, v níž se mluví o „vysněném muži“ či „ženě snů“, zaznívá ozvěna této touhy. „Válka“, která může vzniknout mezi dvěma, je tématem a neustále se proměňující látkou pro zpěváky, vypravěče, básník

Osamělost, nebo samota?

Obrázek
  Vlastně jde o odvěkou hádanku: Je, nebo není člověk sám? Jsme, nebo nejsme odděleni od zbytku existence světa a jeho všech obyvatel? Osamělost představuje trýznivý pocit opuštěnosti a odcizení. Zahrnuje emoce smutku a úzkosti, žárlivosti či hněvu. Osaměle se cítící člověk si připadá nespokojeně, nenaplněně, neúplně. Trpí, strádá a trápí se. Touží to změnit. Neví ale jak. Samota naproti tomu označuje stav, kdy je člověk sice fyzicky sám, bez druhých lidí, avšak vadit mu to nemusí, ba naopak, je to žádaný stav. Takový člověk je rád sám se sebou nebo „kráčí s Bohem“. Pokud se cítí osaměle, bývá to proto, že spojení bylo na straně člověka dočasně přerušeno. To už vstupujeme na spojená území psychologie a spirituality, které obě připomínají, že lidská psychika je v náladách i postojích velmi proměnlivá a potřebuje kotvení, jež má původ mimo člověka samotného. Psychologie v této souvislosti zmiňuje falešné já a bytostné/vyšší Já. Spiritualita používá např. rozlišení mezi duší a Duší. P

Nespoutaná milost ženské všednosti

Obrázek
Mnoho lidí v současnosti touží aktivně žít svou spirituální podstatu a směřují k ní různými cestami. Jedno je spojuje: Rozhodnou-li se mít děti, zejména v jejich mladším věku bývá pro rodiče nesmírně těžké najít nerušený čas pro sebe samé. Chtějí-li si zachovat svůj duchovní život, je nanejvýš praktické, když ho přesunou právě do péče o rodinu a rodinný život samotný začnou vnímat jako svou hlavní duchovní praxi. Hodí se to i proto, že rodina zůstává naším největším učitelem i testem naší duchovnosti. Postrkuje nás, tříbí a probírá. Když žijeme svou spiritualitu v chráněném prostředí kostelů, poutních cest, podpůrných skupin či meditačních center, bývá mnohem snazší pocítit sebeuspokojení a domnívat se, že už ledacos víme, že jsme se zbavili mnoha zlozvyků. Bez ohledu na to, kde se právě duchovně nacházíme, rodina umí naší domnělou spokojeností řádně zatřást, náš probuzený stav podkopat a vyhodit nás ze sedla, rozuměj umí narušit náš povznesený pocit bytí v přítomném okamžiku. Máme-li

Naslouchat hoře

Obrázek
Nejsem horolezec. Hory miluju, ale bohatě mi stačí kopce do dvou tisíc, a povětšinou ty mnohem, mnohem, nižší. Raději se dívám, než funím. Přesto je mi atmosféra prostoupená horolezeckým archetypem už dlouho na blízku, od doby, kdy ji David, k překvapení nás obou, před třiceti lety pro sebe objevil, když sám putoval japonskými Alpami. Od té doby, dřív dost obtížně, teď už mnohem snáz, chápu a přijímám, že kontakt s vysokými horami, ledem, větrem a nepohodlím je zejména pro muže možnou zhmotněnou metaforou jejich duchovního hledání. Tamhle nahoře je hora a její vrchol. Tady dole jsem já. Ten vrchol mne láká. Jak se na něj dostat? A jak už to tak u té nejdůležitější Cesty, jíž v životě člověk jde, bývá, nabízejí se (kromě té, že nevyrazím nikam) dvě možnosti. Jdu na to. Horu zkusím dobýt vlastní silou. Podmaním si ji za každou cenu. A i pokud nakonec ne, stojí mi to za to. Nebo: Jdu na to. Ale nechám na té hoře, kam až mne pustí. Ona rozhoduje, přijmu její podmínky. Mým motorem není to

Třešně - ovoce přátelství

Obrázek
Mám ráda knihu Anthonyho Williama Léčivá síla ovoce a zeleniny (Metafora 2017). Autor upozorňuje na skryté souvislosti přírodních potravin a připojuje jejich možný emoční a duchovní význam. K třešním připomíná, že jde o ovoce povzbuzující přátelství. Snadno se kazí, je třeba je rychle spotřebovat. Darujme třešně lidem kolem nás, nejen blízkým, ale i těm, jež třeba ani neznáme nebo s nimi máme složité vztahy. Třešně otvírají srdce a rozvazují jazyky. Také cítíme-li se sami prázdní a opuštění, třešně mohou pomoci našim emocím nabrat nový směr. Stačí pohled na mísu třešní a prostoupí nás radost. Třešně nás ovšem také učí trpělivosti. Jíme-li je nebo pokrmy z nich hltavě, můžeme se zranit o pecky. Třešně nás upozorňují na potřebu nespěchání a důkladného zvažování našich činů, abychom minimalizovali chyby a bolest