Příspěvky

Naslouchat hoře

Nejsem horolezec. Hory miluju, ale bohatě mi stačí kopce do dvou tisíc, a povětšinou ty mnohem, mnohem, nižší. Raději se dívám, než funím. Přesto je mi atmosféra prostoupená horolezeckým archetypem už dlouho na blízku, od doby, kdy ji David, k překvapení nás obou, před třiceti lety pro sebe objevil, když sám putoval japonskými Alpami. Od té doby, dřív dost obtížně, teď už mnohem snáz, chápu a přijímám, že kontakt s vysokými horami, ledem, větrem a nepohodlím je zejména pro muže možnou zhmotněnou metaforou jejich duchovního hledání. Tamhle nahoře je hora a její vrchol. Tady dole jsem já. Ten vrchol mne láká. Jak se na něj dostat? A jak už to tak u té nejdůležitější Cesty, jíž v životě člověk jde, bývá, nabízejí se (kromě té, že nevyrazím nikam) dvě možnosti. Jdu na to. Horu zkusím dobýt vlastní silou. Podmaním si ji za každou cenu. A i pokud nakonec ne, stojí mi to za to. Nebo: Jdu na to. Ale nechám na té hoře, kam až mne pustí. Ona rozhoduje, přijmu její podmínky. Mým motorem není to

Třešně - ovoce přátelství

Obrázek
Mám ráda knihu Anthonyho Williama Léčivá síla ovoce a zeleniny (Metafora 2017). Autor upozorňuje na skryté souvislosti přírodních potravin a připojuje jejich možný emoční a duchovní význam. K třešním připomíná, že jde o ovoce povzbuzující přátelství. Snadno se kazí, je třeba je rychle spotřebovat. Darujme třešně lidem kolem nás, nejen blízkým, ale i těm, jež třeba ani neznáme nebo s nimi máme složité vztahy. Třešně otvírají srdce a rozvazují jazyky. Také cítíme-li se sami prázdní a opuštění, třešně mohou pomoci našim emocím nabrat nový směr. Stačí pohled na mísu třešní a prostoupí nás radost. Třešně nás ovšem také učí trpělivosti. Jíme-li je nebo pokrmy z nich hltavě, můžeme se zranit o pecky. Třešně nás upozorňují na potřebu nespěchání a důkladného zvažování našich činů, abychom minimalizovali chyby a bolest

O polajce, svatojánské noci a ženském dospívání

Obrázek
  Vstoupila mi nedávno do života písnička Chodila po roli, kde se mimo jiné zpívá o polajce https://www.youtube.com/watch?v=6MAX65js-9k . Nevěděla jsem, co to slovo znamená, tak jsem hledala: Polajka - Mentha pulegium - Máta polejová, léčivá a čarovná bylina, kterou dívky nosily v záňadří věříce, že bylina přitahuje chlapce. Byla pokládána za orákulum lásky. Účinek posilovalo, pokud byla polajka utržena v předvečer svátku svatého Jana. V některých oblastech byla pokládána za univerzální lék na všechno. Byly z ní připravovány odvary k pití, dávali ji do pokrmů jako koření. Polajka byla součástí směsi bylin pro nakuřování a v neposlední řadě sloužila k vyhánění blech Svátek sv. Jana máme před sebou. Magická, čarovná noc, lidovou moudrostí opěvovaná, vybízející také k hrátkám milostným. Vybavuje se mi v této souvislosti rozhovor s Helenou Klímovou ( https://www.evalabusova.cz/rozhovory/h_klimova.php ), možná i proto, že jsem v poslední době věnovala pozornost knize určené současným do

Nad knihou Bethany Webster Objevování vnitřní matky

Obrázek
  Právě vyšla kniha, osvětlující jeden z nejhlubších zdrojů mezigeneračně předávaných zranění.  Je věnována především dcerám a jejich matkám, v tomto pořadí. Odhaduji, že ji budete číst s mimořádným zaujetím, pokud si připustíte, že se vás její téma jakkoliv týká. Zabývá se fenoménem mateřského zranění (anglicky mother wound ). Už jste o něm slyšeli? Vybavuje se mi rozhovor s jednou pro rodinu zapálenou novinářkou, který proběhl asi před dvaceti lety. Tenkrát se o mateřském zranění ještě nemluvilo, ona ale někde v zahraničním časopise narazila na hypotézu poškozování potomků prostřednictvím výchovy a rodičovské péče. Byla mladinká, plná ideálů, dodnes si vybavuji její polekané oči: Copak existují matky - pomineme-li ženy duševně nemocné - které ubližují svým dětem? Vždyť přece každá máma chce pro své dítě to nejlepší!? Ač jsem termín mateřské zranění tehdy neznala a ač se v té době ještě tolik nemluvilo ani o mezigeneračním přenosu traumatu, pamatuji se, jak jsem onu novinářku zas

Nejen o krizové intervenci v těžkých časech

Obrázek
Děkuji za nedávný hluboce lidský online seminář o aktuální krizové intervenci / jak pracovat s klienty v tématech válečného konfliktu s Danielou Vodáčkovou a Janem Velišem (záznam k přehrání zde https://www.facebook.com/watch/live/?ref=watch_permalink&v=740403173543916 ). Inspiroval mne k následujícím úvahám: Je těžké to přijmout, ale je to tak: V terapeutické práci i v běžném životě zažíváme v přímém přenosu přesun od rozhovorů zaměřených na kvalitu života k rozhovorům o přežití, resp. o konci světa, jak ho známe, a o blízkosti smrti. Po covidových časech zůstáváme u obdobného tématu, ovšem v nesrovnatelně dramatičtějším kontextu. Jinak totiž vnímáme utrpení, které úmyslně působí člověk člověku, a jinak neštěstí pocházející z živelných katastrof, za niž je covid povětšinou považován (ač, pravda, někteří připomínají, že i v tomto případě může jít o problém vytvořený lidmi). Ať tak, či onak, potřebujeme se učit rozlišovat mezi pocity bezmoci a pocity úzkosti. Obojí vyžaduje trochu

Války malé a velké

Obrázek
  Od určité doby už jen výjimečně pracuji s páry, které se chtějí rozvádět a jako zakázku rovnou přinášejí spory o děti, majetek a všechno možné. O to raději jsem s těmi, kteří poptávají hledání zdrojů pro znovunalezení smyslu, obnovy, usmíření či oživení skomírajícího či zraněného dlouhodobého vztahu, jež se z nějakých důvodů ocitl v krizi nebo ve slepé uličce. Hodně jsem o tom přemýšlela, zda neutíkám od náročnější verze párového poradenství? Ale když o tom mluvíme s kolegy a kolegyněmi, je patrné, že se každý nějak specializujeme a pro šťavnaté rozvodové kauzy jsou mezi námi zkušení, do větší míry adrenalinoví „hráči“, kteří odvádějí nesnadnou separační práci vybalancovaně a s nadhledem (mimochodem, znám v této roli dobře usazených více mužských terapeutů). Ať už přijdou partneři do terapií řešit cokoliv, v hlubinné práci vždy dojde i na téma nevědomí. Pojem je přisuzován Sigmundu Freudovi, ale zkoumáno bylo v daleko starších dobách. Stručně řečeno, jedná se o všechny naše niterné

Jak přežít s emocionálně nezralými rodiči?

Obrázek
To jsou takoví, kteří si, aniž jsou si toho vědomi, skrze své děti odžívají svá vlastní vývojová zranění, jež jim brání být rodičovsky k dispozici. Nejsou schopni přijímat dítě takové, jaké je. Nenechají ho vyvíjet se v souladu s jeho vlastními potřebami a talenty. Vyrůstat v jejich blízkosti přináší dítěti obrovské zatížení. V současnosti je tohle téma často zmiňováno v souvislosti se zkoumáním zákonitostí mezigeneračního přenosu. Součástí psychoterapeutické práce bývá objevování dvou velmi podstatných, často zanedbaných, niterných částí každého z nás, dvou našich základních archetypů: vnitřního dítěte a vnitřního rodiče. Abychom je v sobě mohli najít a spojit, potřebujeme nejprve rozpoznat, kdo jsme my, a co je nevítaný obtisk problémů našich rodičů v nás. Pokud rodiče patří ke generaci postižené nějakým společenským nebo osobním vývojovým traumatem, bývají ve svém emocionálním vývoji hendikepovaní. Lze to poznat např. podle následujících symptomů: Soustředí se hlavně na materiální a