Příspěvky

Covid jako duchovní výzva?

Situace s covidem je u nás veřejně jednostranně pojímána dle medicíny založené na důkazech, která v duchu karteziánského myšlení vychází ze zákonitostí orientovaných na materialistický způsob poznávání světa. Operovat veřejně duchovními argumenty není pro většinovou společnost přijatelné. Dodejte tvrdá data, volají např. média. Téměř nikdo veřejně nepřipomíná, že existuje hranice, za kterou lze dojít, připustíme-li i jiné než jen materialistické poznání. Přesto mezi námi žijí lidé, kteří na sobě samých zažívají, že zákony hmoty a ducha potřebují být v souladu, máme-li dojít k žádoucímu poznávání celostnímu. Prof. Jan Rak (nositel Bludného balvanu) v jedné své přednášce mluvil o tom, že když se člověk rozhodne skočit dolů z výškové budovy a bude sám vnitřně plně přesvědčen, že se mu nic nestane, skončí dole rozpláclý a mrtvý. Když ale lidé někde ve skupině chodí přes rozžhavené uhlíky, spálí si chodidla ten, který na ně vstoupil s vědomím strachu. V obou uvedených případech jde o sit

Kéž už nepotřebujeme obětní berany

Obrázek
  Stává se, že jedinci nebo skupiny v obranném mechanismu projekce zaměří svou nespokojenost na zástupný objekt a mají potřebu "obětovat berana". Děje se tak zvláště tehdy, když nelze přímo konfrontovat původ(ce) oné nespokojenosti, ať už proto, že jej nerozpoznáváme, nebo je natolik mocný, že s ním nedokážeme jít do konfliktu. V každém případě si své obranné mechanismy povětšinou odžíváme nevědomě, takže si nepřipouštíme pokroucení, jichž se při projektivním vnímání reality dopouštíme. Naštěstí lze s tímto druhem nevědomosti pracovat - bývá to častý úkol v psychoterapii nebo jiné vnitřní práci. V evangeliích je situace trefně popsána vehementní snahou tahat bratru z oka třísku, a hle, trám v našem vlastním oku. Do doby, než jsme ochotni připustit, že nám náš trám poněkud zastírá vidění, odžíváme svou vnitřní disharmonii nevědomě a nezřídka v podobě neřízené agrese. Jako jednotlivci i jako kolektivy. K nejnebezpečnějším, jak nás historie učí, patří agrese odosobněného davu,

Zase ty volby!

Obrázek
Vnímáme je v bezmoci a rezignaci, nebo v naději, že máme šanci něco změnit, a v odvaze, že případná změna záleží taky na nás? Připomínám hypotézu o teorii traumatu: Obecně jde o zranění, ke kterému dochází v důsledku traumatické události. Tou může být pro jednotlivce např. těžký úraz, úmrtí blízkého člověka, alkoholismus nebo duševní nemoc v rodině, šikana, znásilnění, emoční zanedbávání v dětství. Podobně traumatizující je událost postihující celou společnost, např. přírodní katastrofa, mobilizace, válka, znárodňování, normalizace. Jde zkrátka jakýkoliv o zážitek, který jednorázově silně, nebo dlouhodobě vlekle zásadně naruší duševní rovnováhu zúčastněných a promění jejich vnímání života. Takové situace není možno zvládnout běžnými adaptačními a kompenzačními mechanismy, protože přetížení bylo příliš zničující. Dochází k porušení vlastních hranic, ke ztrátě orientace v čase a prostoru, ke ztrátě integrity, vnitřní elasticity, rytmu a pohyblivosti, kontroly, pocitu bezpečí, důvěry a v

Znáte své posvátné zranění?

Obrázek
  V psychoterapii nebo při osobní vnitřní práci se hledající člověk dříve či později přiblíží k něčemu, ukrytému hluboko v něm, co bývá nazýváno posvátným zraněním. Jedná se o jednorázový zážitek nebo o déledobější prožitek traumatické podstaty, který se - jak už to u traumatu bývá - vyvinul v silnou nevědomou strategii přežití. Ta nám sice pomohla překonat danou neobvykle obtížnou situaci, zároveň ale dosud neodezněla, nýbrž nepozorovaně se v nás zabydlela. Působí, že nadále, aniž jsme si vědomi souvislostí, na určitý druh situací (říká se jim trigger či spouštěč) opakovaně reagujeme v silné vnitřní obraně. Tato nevědomá obrana nás připravuje o autenticitu, nepředpojatou vnímavost, spontánnost, hravost a radostnost. Předurčuje náš způsob bytí, prostoupený strádáním, neprosperováním, (sebe)odmítáním, (sebe)destrukcí. Někdy je posvátné zranění snadněji dohledatelné v traumatické události, často následované posttraumatickou stresovou poruchou (např. nečekané úmrtí blízkého člověka, a

Na cestě od nevědomého k vědomému

Obrázek
  V doslovném překladu biblické řečtiny znamená slovo „hřešit“ ztratit cíl , přeneseně ztratit ze zřetele pravý smysl nebo také žít nevědomě, „spát“ . Jde o stav vytvářející utrpení, jež člověk působí sobě i druhým. Čím jsme duchovně citlivější, tím více si této skutečnosti všímáme. A toužíváme ji napravit. Jenže toho nebýváme schopni. Něco v nás nás opakovaně nutí jednat v naučených nefunkčních stereotypech, nezřídka proti naší vědomé vůli. Abychom lépe pochopili, proč je tomu tak, potřebujeme si uvědomit, jak lidská mysl funguje. Je nepochybně nesmírně inteligentní, o čemž svědčí výdobytky kultur a civilizací. Skrývá však v sobě i strašlivou destrukci. Proč by jinak člověk člověku, druhým i sobě, působil víc utrpení, než kolik ho přinášejí všechny přírodní katastrofy dohromady? Projevem kolektivní poruchy lidské mysli je např. násilí, které pácháme vůči Zemi, a čelíme proto už bezprostřední osudové ekologické katastrofě. Mezi hlavními motivy, které nalézáme za destruktivními kon

Tváří v tvář nesnadným podmínkám doufáme v nalezení útočiště...

Obrázek
Abychom je nalezli, potřebujeme se zastavit, neutíkat už před sebou a před realitou, která je námi samými zkreslována. Bezpečné přístřeší nabízí bdělá pozornost k naší osobní zkušenosti, již se snažíme pravdivě procítit, pochopit a - jakkoliv se nám třeba nelíbí - přijmout. Nemarněme čas posuzováním zkušeností druhých. Raději vstupme do vlastního tunelu strachů a předsudků, prozkoumejme ho a vynořme se na jeho druhém konci bohatší o setkání se sebou samými. To je spolehlivější než čekat na vlnu dlouhodobé bezpracné vnitřní pohody, jakkoliv se právě ona jeví být většinovou lidskou motivací. Pomáhá uvědomit si, že cesta méně vyšlapaná není jednosměrná. Ti, kdo jí šli před námi a dodnes nás inspirují (Kristus, Buddha…), rovněž hledají své útočiště. Hledají ho v lidech současnosti, neboť touží, aby skrze ně v tomto světě ožívali. I to je tajemství vtělení: Božská moudrost a milosrdenství žijí skrze jedince, jejichž srdce se začíná podobat tomu, které kdysi bilo v Kristu či Buddhovi, a jeji

Nad knihou Ludmily Janákové Ve stínu neviditelných draků z nakladatelství Triton

Obrázek
(Nejen pro ty, které zaujalo minulé povídání o knize Bála jsem se usnout) Nakladatelství Triton vydalo ještě jednu knížku, kterou napsala adoptivní máma Báry Janákové - Ludmila. Jedná se o její vlastní životní příběh, který se odehrával ve zdánlivě "normální rodině". Leč nadaná dívenka, kukaččí vejce svých rodičů, pořád nějak nezapadala, a trvalo dlouho, než našla svou cestu, svou svobodu a své dary... Nakonec ale našla! Její příběh tak může inspirovat lidi dosud hledající, ať už hledají na vlastní pěst, nebo jsou zrovna v procesu psychoterapie či jiné vnitřní práce. Ani "odborníci" pravděpodobně neodejdou s prázdnou, pokud se do téhle knížky začtou. Existuje hojně používaná metafora pro nejhlubší základ lidské osobnosti nesoucí v sobě všechna její možná přirozená požehnání. Patří mezi ně radostnost, spontánnost, tvořivost, zvídavost, důvěra, ale také sebepřijetí a napojení na zdroj své vlastní vnitřní síly. To vše umožňuje vnímat život jako vítané dobrodružství