Příspěvky

Všichni jsme propojeni

  V posledních letech málokdy čtu beletrii. Mám pocit, že příběhy psané životem, k nimž se dostávám také skrze svoji práci, si s těmi knižními nezadají, resp. obvykle je předčí. Přesto jsem teď několik románů zvládla. Všechny byly, aniž bych tomu předem pomohla cíleným výběrem, propojeny tématem rozděleného světa v důsledku tak zvaných velkých dějinných událostí, jimiž jsou obyčejné lidské osudy rozmetány na prach, a ještě víc. Začala jsem dvoudílným románem Dorfschullehrerin od německé autorky Evy Völler. Je věnován tragicky (z politických důvodů) ovdovělé mladé ženě, která po válce za dramatických okolností emigruje z východního do západního Německa, aby se posléze usadila v Hesensku přímo na německo-německé hranici. K neméně dramatickému útěku postupně dopomůže i své malé dcerce a prarodičům, u nichž vnučka prozatím zůstala. Hlavní hrdinka, profesí učitelka na základní škole, jinak prostě „cizinka z Ostbloku“, v konzervativním katolickém městečku dlouho čelí nedůvěře i odmítnutí a

Vše má svůj čas. I rozvoj dětského intelektu.

Obrázek
Nutit stále menší a menší děti k intelektuálním aktivitám a k abstraktnímu myšlení za situace, kdy takové schopnosti v rozvíjejícím se dětském mozku nemají podmínky - mozek pro to dosud není patřičně vyvinutý - nemá smysl, ba dokonce to dětem může uškodit. Přesto se právě o to dnes mnozí hromadně snaží v obavě, aby dítě neztratilo startovní pozici ve společnosti nemocné potřebou neustálého soupeření a rvaní se o zdroje. O to více dětem chybí prostá plnohodnotná osobní interakce s okolním světem a především s živou přírodou, s možností volného pohybu a zkoumání a experimentování, bez rušivého zasahování abstraktních idejí nebo nadměrné hypnotizace virtuální realitou, jež dítě tak snadno vcucne a zbavuje jeho vlastního vnímání a tvořivosti. Aby dítěti něco jednou mohlo dávat smysl, potřebuje to nejdřív projít jeho smysly a zabydlet se v těle. Až poté přichází čas na významnější zapojování intelektuálních a abstraktních funkcí. Ještě předškolní si potřebují především hrát. Hra je hlavní n

Dej a bude ti dáno. Přej a bude ti přáno.

Obrázek
  České přísloví možná jen jinými slovy vyjadřuje poslední přikázání z Desatera: Nebudeš toužit po ničem z toho, co patří tvému bližnímu... Také v terapeutických sezeních přichází řeč na bolest pramenící z toho, že se člověk úkorně srovnává s druhými lidmi. Poměřovat se a ztrácet v pocitech domnělé vlastní nedostatečnosti či nedostatku však stojí mnoho sil, času a energie. Místo aby úspěch druhých těšil a prohluboval pocity štěstí, vede u mnohých k propadům nálad a někdy i k trvalejšímu depresivnímu prožívání. Takový skrytý kostižer. Jdeme-li už nějakou dobu po cestě duševního a duchovního rozvoje, na racionální úrovni v podobných chvílích pravděpodobně vnímáme, že tohle skrývané bolestné lavírování není v pořádku. Přejeme si být přející a radovat se s těmi, kteří právě mají důvod k oslavě. Jak tedy s problémem pracovat? Jak ošetřit temné pocity nepřejícnosti, závisti či dokonce zášti, a uslyšet tichý hlásek odkudsi z hloubi naší duše připomínající, že radost druhých je přece i naší

Co se ti stalo?

Obrázek
  Máte-li chvilku, ponořte se do následujícího příběhu. Zkuste si jej přehrát před očima jako krátký film dotvořený vaší vlastní fantazií. Původně jej vypravuje americký dětský psychiatr a neurovědec Bruce D. Perry v knížce "Co se ti stalo", na které spolupracoval s Oprah Winfrey. V hlubokých, místy i hodně důvěrných rozhovorech se spolu zaměřili na dnes velmi populární téma – téma vlivu traumatu na vývoj osobnosti i na lidský život jako takový. …Před mnoha lety jsem byl na O’Harově letišti v Chicagu, byla zima a cestoval jsem na vědeckou konferenci. Sněžilo a všechny lety měly zpoždění. Odletové prostory byly plné nespokojených lidí a mezi nimi byl i postarší pán, který seděl vedle mě. Na sobě měl velmi drahý oblek, na ruce hodinky značky Rolex a přímo sršel nespokojeností. Pokaždé, když se z ampliónu ozvalo, že se zpoždění protahuje, rozzlobeně něco zamumlal a zlostně zapráskal novinami, než si četl dál. Pozoroval jsem unavenou mladou dvojici, která se střídala v doprováz

O bludných kamenech současného mateřství

Obrázek
    Proč dnes mateřství v ženách budí tak ambivalentní pocity? Nakolik být matkou znamená rezignaci na své vlastní potřeby? Jak dát dětem to, co vývojově neodkladně potřebují, a zároveň přitom nezlikvidovat sebe jako autonomní bytost? Podobné otázky nosí ženy v současnosti velmi často na terapeutická sezení. Teoreticky a na racionální úrovni mnohé vědí. Informacemi jsou doslova zaplaveny. Povětšinou též hluboce milují své děti a chtějí jim dát vše důležité. A přesto narážejí na vlastní limity, těžko se v situaci orientují a někdy až zoufale hledají cestu ven z bludných kruhů svého, původně tolik vytouženého, rodičovství. Co může hlubinná psychoterapie nabídnout? Shrnutí problému bývá stručné: Pokud v jejím vlastním raném dětství nebyly potřeby ženy naplněny, její mateřství jí takový nedostatek na nevědomé úrovni vždy oživí a zazrcadlí. Tlaky přicházející z nevědomí a nekontrolované reakce odpovídají míře prožitého zanedbání či traumatu. Nezřídka žena v takové situaci na první dobro

O štěstí

Obrázek
  20. březen je Mezinárodním dnem štěstí. Letos tento svátek slaví deset let svého trvání. V roce 2013 jej vyhlásila Organizace spojených národů s cílem upozornit na důležitost pocitu štěstí v životě každého člověka. Jak to máte se štěstím vy? Oplýváte převážně dobrou náladou? Tušíte, odkud se vaše štěstí bere? Proč je někdo povětšinou vyrovnaný, a jiný nespokojený? Co naše rozpoložení určuje? Je štěstí závislé na příznivých okolnostech? Mohou nám k němu napomoci i negativní emoce a zážitky? Podobnými otázkami se zabývá pozitivní psychologie. Jde o novější, rychle se rozvíjející směr, který se ze všech možných úhlů pohledu zaměřuje na kladné jevy lidské psýché, jakými jsou např. pocit zdraví, duševní svěžest, radost, optimismus nebo pocit prosperity. Z hlediska historie oboru jde o novinku, psychologie se totiž donedávna soustřeďovala především na problematické stránky života. Hledala cesty k mírnění stavů, jež činí člověka nemocným a nešťastným, a usilovala o nápravu či léčbu be

Co opravdu potřebujeme?

Obrázek
  Lidé mají různé potřeby, některé jsou nám ale všem společné. Tou nejdůležitější je schopnost být ve spojení se sebou, z níž pak vyplývá i schopnost spojovat se s druhými. Obě tato napojení bezprostředně souvisejí s tím, jak vnímáme svou - potřebu být opečováváni (co potřebuji na úrovni fyzické, emoční a duchovní? co si potřebuji a umím dát sám/sama? co potřebuji od druhých?); - potřebu důvěřovat (mohu si dovolit záviset na někom jiném?); - potřebu být autonomní (znám své hranice a umím říkat ne tam, kde jsou mé hranice narušovány?); - potřebu prožívat intimitu (mohu si v nejbližších vztazích dovolit žít se srdcem na dlani, nebude toho bude zneužito?). Vnímání vlastních potřeb a schopnosti jejich přiměřeného naplňování se na nevědomé úrovni učíme v raném dětství skrze způsob, jakým s námi zacházejí naši rodiče, resp. naše primární pečující osoba. Vše výše zmíněné vstřebáváme jak prostřednictvím nevědomého nastavení rodičů získaného jejich mezigeneračním přenosem, tak skrze jejich v