Blog - Eva Labusová

  Právě vyšla kniha, osvětlující jeden z nejhlubších zdrojů mezigeneračně předávaných zranění.  Je věnována především dcerám a jejich matkám, v tomto pořadí. Odhaduji, že ji budete číst s mimořádným zaujetím, pokud si připustíte, že se vás její téma jakkoliv týká. Zabývá se fenoménem mateřského zranění (anglicky mother wound ). Už jste o něm slyšeli? Vybavuje se mi rozhovor s jednou pro rodinu zapálenou novinářkou, který proběhl asi před dvaceti lety. Tenkrát se o mateřském zranění ještě nemluvilo, ona ale někde v zahraničním časopise narazila na hypotézu poškozování potomků prostřednictvím výchovy a rodičovské péče. Byla mladinká, plná ideálů, dodnes si vybavuji její polekané oči: Copak existují matky - pomineme-li ženy duševně nemocné - které ubližují svým dětem? Vždyť přece každá máma chce pro své dítě to nejlepší!? Ač jsem termín mateřské zranění tehdy neznala a ač se v té době ještě tolik nemluvilo ani o mezigeneračním přenosu traumatu, pamatuji se, jak jsem onu novinářku zas

Děkuji za nedávný hluboce lidský online seminář o aktuální krizové intervenci / jak pracovat s klienty v tématech válečného konfliktu s Danielou Vodáčkovou a Janem Velišem (záznam k přehrání zde https://www.facebook.com/watch/live/?ref=watch_permalink&v=740403173543916 ). Inspiroval mne k následujícím úvahám: Je těžké to přijmout, ale je to tak: V terapeutické práci i v běžném životě zažíváme v přímém přenosu přesun od rozhovorů zaměřených na kvalitu života k rozhovorům o přežití, resp. o konci světa, jak ho známe, a o blízkosti smrti. Po covidových časech zůstáváme u obdobného tématu, ovšem v nesrovnatelně dramatičtějším kontextu. Jinak totiž vnímáme utrpení, které úmyslně působí člověk člověku, a jinak neštěstí pocházející z živelných katastrof, za niž je covid povětšinou považován (ač, pravda, někteří připomínají, že i v tomto případě může jít o problém vytvořený lidmi). Ať tak, či onak, potřebujeme se učit rozlišovat mezi pocity bezmoci a pocity úzkosti. Obojí vyžaduje trochu