O potřebě laskavé každodennosti
![Obrázek](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh4qqJDpY_7Inz3VjcEokt9p4r1cuu9rAb_UrY7pRSKCRf15Vagm57RBfjf22EXRvuc6YWEYm5MbAUhR04wWs3MAxwMR1QACvi914lGeAtG8SUnHvG34w0YFbFMFCev20A_GPoGERrcH9yf/s320/kytka.jpg)
Nedávno jsem si po letech připomněla příběh smrti Mahátmy Gándhího. Zemřel, jak známo, při atentátu, který na něj spáchal hinduistický radikál. Jmenoval se Godsé a byl pobouřený tím, že Ghándí souhlasil s velkým finančním darem indické vlády pro Pákistán, kde ale tehdy žili převážně muslimové. Godsému a jeho spoluvěrcům rovněž vadilo, že Gándhí zval muslimy na hinduistická modlitební shromáždění, na nichž pak s ohledem na jinověrné příchozí zaznívaly i citáty z Koránu. V očích Godsého se tím Ghándí proti hinduismu těžce proviňoval. Jak posléze Godsé zdůrazňoval v soudním procesu (nakonec byl za svůj čin odsouzen k trestu smrti), osobně proti Ghándímu nic neměl, leč jeho likvidaci považoval za svoji svatou povinnost. Před tím, než na Ghándího vystřelil, se mu s úctou poklonil. A stejně tak Ghándí se svému vrahu ještě stihl v tradičním pozdravu poklonit, nejspíš se i podívali jeden druhému do očí. Dá se předpokládat, že Ghándí při rozvinutostí svého vědomí v tu chvíli už tušil, co se sta