Blog - Eva Labusová

Naše vnučka se narodila v den tzv. modrého úplňku, což nemá nic společného s barvou Měsíce. Jde jen o to, že výjimečně v jednom kalendářním měsíci úplněk proběhne dvakrát (v angličtině mají idiom „once in a blue moon“, obdobu českého „jednou za uherský rok“, tedy - zřídka.) V den Esterčina narození byl navíc i superúplněk, což je jev ještě vzácnější, další takový nastane až v roce 2037. Nutno říci, že i kdyby se Esterka narodila v úplně nejtuctovější den, pro mne by se na jeho výjimečnosti změnilo jen málo. Děkuji za možnost dostat se znovu do nejbližšího kontaktu s úžasem nad počátkem lidského života a s tím i do situace, kdy lze - a to je výsada babičkovství - jaksi už bezpracně vstoupit do stavu plného prožívání přítomnosti tváří v tvář novorozenci. Taková samozřejmá meditace všímavosti: Mysl a její všetečnost ustupuje stranou a zůstává jen tichá nekomplikovaná radost, vděčnost, bázeň. Každý porod  a každé setkání s miminkem je příležitostí připomenout si, že člověk není tím, čí

  Placenta je multifunkční orgán, který, jak známo zajišťuje všechny potřeby rostoucího dítěte v děloze. Když se miminko narodí, placenty již není třeba. Zatímco některé společnosti ji likvidují jako bezcenný biologický odpad, jiné pořádají posvátné rituály, aby vyjádřily dík za její zásadní roli v životě dítěte. V roce 2010 lékařští antropologové Daniel Benyshek a Sharon Young studovali tradice placenty ve 179 společnostech světa. Mezi 109 komunitami, které pořádaly placentové obřady, našli 169 různých způsobů, jak bylo či dodnes je s placentou po porodu naloženo. Nejčastější je zakopání, pálení či umístění na konkrétní místo, někdy jde i o konzumaci. Mnoho kultur věří, že placenta je jakási první matka - živitelka a přisuzují jí až lidské vlastnosti. Staří Egypťané na příklad věřili, že placenta je tajným pomocníkem dítěte, který je v propojení s jeho andělem strážným. V Kambodži je placenta považována za domov dětské duše, proto je její pohřebiště obklopeno klasnatými rostlinami

  Současnost nás nezaměstnává jen tím, co se kolem nás děje. Tu a tam přijde také nějaký ten nový pojem, který to, co se děje, zkouší pojmenovat. Jedním z takových je i výraz „mozková mlha“. Pokud jste o ní dosud neslyšeli, zastavte teď na chvilku a nečtěte dál. Sami si nejprve zkuste pojmenovat, co ve vás tohle slovní spojení vyvolává? Pokud jste dospěli k jakési celkové malátnosti, vyčerpanosti, "vybitosti", jako byste se občas - trpíte-li snad i Vy někdy touto obtíží - proměnili v organismus zahalený podivným neprůhledným mrakem, trefili jste se. Mozkovou mlhou se rozumí nepříjemná kognitivní dysfunkce odborně nazíraná jako sice mírný, zato však chronický zánět v mozkové oblasti odpovědné za fungování paměti a koncentrace, resp. regulování pocitů únavy a nálad. Kdo to dneska nemá? Příčiny jistě nemusíme rozebírat. Stačí se rozhlédnout kolem. Náš běžný vnější svět, jak jsme na něj byli zvyklí, pozvolna kamsi mizí. Staré jistoty se vzdalují. Lpět na nich znamená nabíra