Blog - Eva Labusová

  Od určité doby už jen výjimečně pracuji s páry, které se chtějí rozvádět a jako zakázku rovnou přinášejí spory o děti, majetek a všechno možné. O to raději jsem s těmi, kteří poptávají hledání zdrojů pro znovunalezení smyslu, obnovy, usmíření či oživení skomírajícího či zraněného dlouhodobého vztahu, jež se z nějakých důvodů ocitl v krizi nebo ve slepé uličce. Hodně jsem o tom přemýšlela, zda neutíkám od náročnější verze párového poradenství? Ale když o tom mluvíme s kolegy a kolegyněmi, je patrné, že se každý nějak specializujeme a pro šťavnaté rozvodové kauzy jsou mezi námi zkušení, do větší míry adrenalinoví „hráči“, kteří odvádějí nesnadnou separační práci vybalancovaně a s nadhledem (mimochodem, znám v této roli dobře usazených více mužských terapeutů). Ať už přijdou partneři do terapií řešit cokoliv, v hlubinné práci vždy dojde i na téma nevědomí. Pojem je přisuzován Sigmundu Freudovi, ale zkoumáno bylo v daleko starších dobách. Stručně řečeno, jedná se o všechny naše niterné

To jsou takoví, kteří si, aniž jsou si toho vědomi, skrze své děti odžívají svá vlastní vývojová zranění, jež jim brání být rodičovsky k dispozici. Nejsou schopni přijímat dítě takové, jaké je. Nenechají ho vyvíjet se v souladu s jeho vlastními potřebami a talenty. Vyrůstat v jejich blízkosti přináší dítěti obrovské zatížení. V současnosti je tohle téma často zmiňováno v souvislosti se zkoumáním zákonitostí mezigeneračního přenosu. Součástí psychoterapeutické práce bývá objevování dvou velmi podstatných, často zanedbaných, niterných částí každého z nás, dvou našich základních archetypů: vnitřního dítěte a vnitřního rodiče. Abychom je v sobě mohli najít a spojit, potřebujeme nejprve rozpoznat, kdo jsme my, a co je nevítaný obtisk problémů našich rodičů v nás. Pokud rodiče patří ke generaci postižené nějakým společenským nebo osobním vývojovým traumatem, bývají ve svém emocionálním vývoji hendikepovaní. Lze to poznat např. podle následujících symptomů: Soustředí se hlavně na materiální a

Jedním z nejčastějších problémů, který lidé přinášejí do terapií, je neschopnost vyznat se v sobě. Zahlceni okolním děním a starostmi, cítí se od sebe odpojeni a neorientují se v tom, co se v nich děje. Proč prožívají, co prožívají? Proč dělají, co dělají? Proč jim život drhne a nedopřává naplnění? Niterná indispozice způsobuje, že se cítí nespokojení, neúplní, nešťastní. Vnitřní práce, pokud se daří, postupně odkrývá, že pocity odcizení si většina z nás nese už z dětství. Rodiče minulých generací nebyli vzdělaní v otázkách dětských psychologických potřeb, v zákonitostech citové vazby ani v rizikách mezigeneračního přenosu. Sami museli během svého vývoje mnohé bez vysvětlení skousnout a potlačit. Těžko jim vyčítat, že v křehkém vývojovém období dosud neprobuzeného vědomí vlastních potomků nedokázali kontejnovat a mentalizovat a nebyli příliš nápomocni onomu tajemnému, mystickému procesu, kdy se za ustupujícího zastření mysli u dítěte pozvolna vynořuje jeho "já". Tzv. nové