O potřebě dotýkání psychoterapie a spirituality
Když jsem procházela psychoterapeutickým výcvikem, byli jsme my adeptky a adepti psychoterapeutické práce s duší povětšinou varováni, abychom vůči propojování procesů zahrnujících psychoterapii a spiritualitu byli krajně obezřetní, ba abychom se takovému počínání důsledně vyhýbali. Pokud člověk řeší problém se svým psychickým zdravím a bojuje např. s úzkostí nebo nezvládá svou agresivitu, má jít za psychoterapeutem či psychiatrem. S potřebami spirituálními ať se pak obrací na odborníky vzdělané v teologii, a tedy jde za svým knězem, pastorem či rabínem. (To že by o duchovní zdraví mohl pečovat ještě někdo další, protože křesťanství a židovství nejsou jedinými, byť u nás nejrozšířenějšími, způsoby hledání transcendentálních přesahů, a že bývá značný rozdíl mezi spiritualitou a religiozitou, nezaznívalo.) Přiznám se, že jsem dichotomii jedné duše v psychoterapii, a druhé ve spiritualitě vždy vnímala jako absurdní. Do každého hodnotícího dotazníku po výcvikových seminářích jsem psala své ...