O potřebě dotýkání psychoterapie a spirituality
![Obrázek](https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhZfvMNZ8hDU6S4nDOok7G5PHQpv8j-hsonqX-zpnrioigHL3jCn4umDf2e5cooPZDyf1PcDvC2uA9oJ6oBUrSf2lA-s0LeGxabR0Hhm9QUA0iOWgooiXca6w2WHprs3VEVB2e4oFVeahRO9MlME-hFXt5HI0onzOzY0asOEGuGnxSQIWc1KZlN2-ZjjA/s320/kompas.webp)
Když jsem procházela psychoterapeutickým výcvikem, byli jsme my adeptky a adepti psychoterapeutické práce s duší povětšinou varováni, abychom vůči propojování procesů zahrnujících psychoterapii a spiritualitu byli krajně obezřetní, ba abychom se takovému počínání důsledně vyhýbali. Pokud člověk řeší problém se svým psychickým zdravím a bojuje např. s úzkostí nebo nezvládá svou agresivitu, má jít za psychoterapeutem či psychiatrem. S potřebami spirituálními ať se pak obrací na odborníky vzdělané v teologii, a tedy jde za svým knězem, pastorem či rabínem. (To že by o duchovní zdraví mohl pečovat ještě někdo další, protože křesťanství a židovství nejsou jedinými, byť u nás nejrozšířenějšími, způsoby hledání transcendentálních přesahů, a že bývá značný rozdíl mezi spiritualitou a religiozitou, nezaznívalo.) Přiznám se, že jsem dichotomii jedné duše v psychoterapii, a druhé ve spiritualitě vždy vnímala jako absurdní. Do každého hodnotícího dotazníku po výcvikových seminářích jsem psala své