Nespoutaná milost ženské všednosti


Mnoho lidí v současnosti touží aktivně žít svou spirituální podstatu a směřují k ní různými cestami. Jedno je spojuje: Rozhodnou-li se mít děti, zejména v jejich mladším věku bývá pro rodiče nesmírně těžké najít nerušený čas pro sebe samé. Chtějí-li si zachovat svůj duchovní život, je nanejvýš praktické, když ho přesunou právě do péče o rodinu a rodinný život samotný začnou vnímat jako svou hlavní duchovní praxi. Hodí se to i proto, že rodina zůstává naším největším učitelem i testem naší duchovnosti. Postrkuje nás, tříbí a probírá. Když žijeme svou spiritualitu v chráněném prostředí kostelů, poutních cest, podpůrných skupin či meditačních center, bývá mnohem snazší pocítit sebeuspokojení a domnívat se, že už ledacos víme, že jsme se zbavili mnoha zlozvyků. Bez ohledu na to, kde se právě duchovně nacházíme, rodina umí naší domnělou spokojeností řádně zatřást, náš probuzený stav podkopat a vyhodit nás ze sedla, rozuměj umí narušit náš povznesený pocit bytí v přítomném okamžiku. Máme-li rodinu, bývá nejpraktičtější žít a prověřovat svou duchovnost především péčí o ni. Příležitostí k duchovním cvičením tak budeme mít denně nespočet.

Jakkoliv společnost směřuje k genderové rovnosti, péče o rodinu a děti se nadále týká hlavně žen. Je na místě připomínat, že většinu duchovních knih a teorií sepsali a vykonstruovali muži v prostředí, do kterého ženy neměly přístup a kteří se ani v nejmenším nepokoušeli pochopit, co znamená být ženou. Dnes to ženy stále častěji berou do vlastních rukou. Resakralizují všední život i běžnou tělesnou zkušenost. Už nejsou ochotny čekat na pozvání do starobylých pánských elitních klubů. Už vědí, že skutečná duchovní zkušenost se neomezuje na privilegované situace a prostory. Toho, jenž je Svatý, nalézají v tvářích svých dětí a milenců, stařenek a stařečků a jiných svých bližních a stejně tak ve špinavém nádobí nebo v hlubokém tichu, které se snáší na jejich domovy, když všichni ostatní členové rodiny usnou a žena na konci dne sama stojí u okna a dívá se na měsíc...

Jak ve 14. století nahlédla anglická mystička Juliana z Norwiche, Boží podstata je konkrétně a fyzicky přítomna v celé škále ženských vlastností, včetně milosrdenství projeveného v reakci na nepatřičný čin, odvahy tváří v tvář nebezpečí, „domácí přívětivosti“ a zápalu pro věc. Bůh Matka nás povzbuzuje ve stavech ochromujících pochybností a také nás vyzývá, abychom bez ohledu na pohlaví přenastavovali zakořeněné destruktivní systémy moci a autority a pěstovali přímý vztah s Tím, který je Svatý, v chrámu (nebo poustevně) svých duší.

Upraveno podle knihy „Nespoutaná milost: Jak žít s intenzivní i něžnou moudrostí mystiček“ od Mirabai Starr.  

Děkuji nakladatelství Dharmagaia za české vydání této knihy a doporučuji ji všem, kteří fandí, jak praví anotace: …ženství probouzejícímu se z hypnotického spánku a ze sna o své slabosti, méněcennosti a podmaněnosti, jež ženám vnutila tisíce let trvající destruktivní nerovnováha patriarchátu. Autorka se dělí o povzbuzení, jež načerpala u mystiček z nejrůznějších kulturních oblastí i historických období – o jejich nonkonformní myšlení a způsob života vyznávající svobodu, soucítění a láskyplnost. Seznamujeme se s podnětnými ženami, jakými byly např. Matka Marie, Marie Magdaléna, bhaktická básnířka Mírábáí či súfijská mystička Rábia. Nechybí velké mystičky a vizionářky jako Juliana z Norwiche, Terezie z Ávily či Hildegarda z Bingenu, ani dávné bohyně či samotná Šekina. Vyprávění je navíc protkáno příběhy současných žen, v nichž i mnohé české čtenářky jistě postřehnou paralely s vlastním životem a načerpají povzbuzení z pocitu sdílené podpory a síly žen přesahující staletí i kontinenty.

 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Znáte své posvátné zranění?

Rozhodnout se pro lásku

Dej a bude ti dáno. Přej a bude ti přáno.