Osamělost, nebo samota?

 

Vlastně jde o odvěkou hádanku: Je, nebo není člověk sám? Jsme, nebo nejsme odděleni od zbytku existence světa a jeho všech obyvatel?

Osamělost představuje trýznivý pocit opuštěnosti a odcizení. Zahrnuje emoce smutku a úzkosti, žárlivosti či hněvu. Osaměle se cítící člověk si připadá nespokojeně, nenaplněně, neúplně. Trpí, strádá a trápí se. Touží to změnit. Neví ale jak. Samota naproti tomu označuje stav, kdy je člověk sice fyzicky sám, bez druhých lidí, avšak vadit mu to nemusí, ba naopak, je to žádaný stav. Takový člověk je rád sám se sebou nebo „kráčí s Bohem“. Pokud se cítí osaměle, bývá to proto, že spojení bylo na straně člověka dočasně přerušeno. To už vstupujeme na spojená území psychologie a spirituality, které obě připomínají, že lidská psychika je v náladách i postojích velmi proměnlivá a potřebuje kotvení, jež má původ mimo člověka samotného.

Psychologie v této souvislosti zmiňuje falešné já a bytostné/vyšší Já. Spiritualita používá např. rozlišení mezi duší a Duší. Pojmosloví je samozřejmě mnohem bohatší, vždy jde ale o to, že první z obou dvojic podléhá těsnému napojení na automaticky pracující lidskou mysl, která místo aby svému nositeli sloužila jako potřebný nástroj, zahrnuje ho zatěžujícím kolotočem ruminací, smyšlenek, strachů, protichůdností a „autopilotů“. To vše nasedá na emoční zranění z předchozího života, a zejména z raného dětství, kdy nevhodným zacházením nebylo umožněno, aby dítě navázalo (vstupem do světa přerušené?) spojení se sebou samým.

Jde o to, nakolik se nám v křehké dosud nevědomé fázi vývoje našeho sebeuvědomění dostalo či nedostalo zkušenosti, že jsme ve světě vítáni a že vztahy s druhými lidmi jsou bezpečné. V psychologii o tom pojednává teorie citové vazby či teorie mezigeneračního přenosu a pojmenovávají to i různé systémy spirituální (starý a nový/znovuzrozený člověk v nás). Když se seznamujeme s životními okolnostmi a vrůstáme do nich, máme, nebo nemáme možnost napojovat se na své nejhlubší jádro (na svůj „střed“) spojující nás s tím, co smrtelné lidské vědomí přesahuje - s Božstvím (ať už ho pojmenováváme jakkoliv). To nám buď umožní, nebo neumožní dostat se svým bytostným, vyšším Já do kontaktu. Falešné já OSAMĚLOST velmi vnímá a bere ji jako důvod ke stížnostem, případně z ní činí modlu: jsem mučedník; jsem dál než ostatní… Bytostné Já SAMOTU vyhledává. Vnímá ji jako žitý vztah člověka k sobě samému a jako důležitý předpoklad pro osobní spojení s Božstvím.

Nemáme-li v raném věku k dispozici citlivou rodičovskou pečující osobu schopnou naplňovat naše neodkladné vývojové potřeby, přichází osamělost. Záhy navíc býváme zaplavováni nenaplněnými potřebami svých pečovatelů a jejich emočními zraněními a komplexy. Dochází k převrácenému toku přirozenosti času, kdy rodič není dítěti ochráncem a průvodcem, a naopak ho, zpravidla nevědomě, zneužívá pro naplňování vlastních potřeb. Dítě je, aniž si to uvědomuje, přinuceno vzdát se sebe a svého žádoucího duševního a duchovního růstu. O to víc bují jeho falešné já. Pocitu osamělosti přibývá. Takový člověk se učí, aby se necítil tolik sám, uspokojovat očekávání a potřeby druhých či vyhovovat společenským konvencím, bez možnosti říkat ne, bez nabídky poznávat se a navazovat spojení se sebou a s tím, co je v životě opravdu důležité. Případně se vydá opačným směrem a usiluje o to, aby si on sám druhé podmanil či aby na nich nebyl závislý.

Kořeny pocitů osamělosti, nevítané prázdnoty i jakési nepatřičnosti vlastní existence tak nejčastěji nalézáme ve své osobní historii. Z tohoto pohledu určitou měrou všichni sdílíme směr putování od nevítané osamělosti k vítané samotě. Vyhnanci z Ráje toužící po návratu. Kráčíme cestami pokusů a omylů samostatně, nebo - v současnosti čím dál častěji - s vybraným průvodcem. Psychoterapie a spiritualita se v tomto doprovázení čím dál častěji potkávají. Obě, každá svým způsobem, nám pomáhají s namáhavou prací na rozpouštění falešného já, aby se vyšší Já mohlo v nás zabydlet a oznámit nám radostnou zprávu: Nic jako osamělost neexistuje!

Dokud jsme pod určujícím vlivem falešného já, bývá osamělost naší nevítanou společnicí. Podaří-li se nám začít do vlastního nitra nahlížet laskavě a bez předsudků a najdeme-li odvahu uvidět vše, co je tam skryto, dostáváme zároveň šanci to přebrat a nepotřebné odložit. Úlevně vydechujeme a loučíme s tou částí sebe, která kdysi vznikla jako někdejší naše sebezáchovná strategie přežití. Když vnitřně dospějeme, už ji nepotřebujeme. Můžeme se těšit z přítomnosti jiných lidí. A můžeme se s radostným očekáváním nořit do fyzické samoty a zažívat odvěkou zkušenost mystiků: Bůh a já máme vždy většinu.