Blog - Eva Labusová

  V současné spiritualitě, jak si všímám, čím dál častěji zaznívá i otázka, komu že vlastně patří Kristus? Dlouhá staletí si na něj dělaly nárok křesťanské církve, stejně jako na rozhodování o tom, kdo má a nemá jedinou správnou víru a s ní i vstupenku k vyvolení. Církve se hádaly o pravého Krista mezi sebou, nezřídka smilnily se světskou mocí a místo pocitů sounáležitosti, podpory a lásky se mezi jejich příslušníky šířilo vzájemné kontrolování, posuzování a strach. Mnohde tak došlo k tragickému rozštěpu uctívání Krista předepsanou formou navenek, avšak k absenci přímého spojení s Ním v lidském nitru. /Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého nebeského Otce. (Matouš 7, 21)/ Bůh prezentovaný jako nelítostný kritik, který člověku zdůrazňuje jeho hříšnost a vinu, a to ještě dřív, než se dítě narodí, neprobouzí zrovna radost a důvěru. Mnozí křesťanští hledači pravdy tak nakonec zabloudili v obranných mechanismech toho, čemu se dnes ...

Věčný poutník. Zraněný léčitel. Chodec mezi světy. Strážce bran. Obyvatel liminálních míst a účastník jejich událostí. Stává na okraji společnosti. Pozoruje ji, dívá se víc dovnitř než ven. Připomíná podstatu a smysl. Nabízí sdílení, ale nikomu svůj pohled nevnucuje. Zná cenu své samoty. Není sám. Má šanci stát se zdrojem vhledu, moudrosti a léčení ve službě celku?