Komu patří Kristus?

 

V současné spiritualitě, jak si všímám, čím dál častěji zaznívá i otázka, komu že vlastně patří Kristus? Dlouhá staletí si na něj dělaly nárok křesťanské církve, stejně jako na rozhodování o tom, kdo má a nemá jedinou správnou víru a s ní i vstupenku k vyvolení. Církve se hádaly o pravého Krista mezi sebou, nezřídka smilnily se světskou mocí a místo pocitů sounáležitosti, podpory a lásky se mezi jejich příslušníky šířilo vzájemné kontrolování, posuzování a strach. Mnohde tak došlo k tragickému rozštěpu uctívání Krista předepsanou formou navenek, avšak k absenci přímého spojení s Ním v lidském nitru. /Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého nebeského Otce. (Matouš 7, 21)/

Bůh prezentovaný jako nelítostný kritik, který člověku zdůrazňuje jeho hříšnost a vinu, a to ještě dřív, než se dítě narodí, neprobouzí zrovna radost a důvěru. Mnozí křesťanští hledači pravdy tak nakonec zabloudili v obranných mechanismech toho, čemu se dnes říká fanatismus, dogmatismus nebo také spirituální bypassing. Protože dokud se člověk Boha bojí a vnímá ho jako přísného soudce, ba dokonce mstitele, pak je takový Bůh spíš odrazem i příkladem pokrytecké moralistické společnosti, která se s Nebeským královstvím zcela míjí. Chybí to, co především člověka s Kristem propojuje: osobní probuzení /Probuď se, ty, kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus! (Efezanům 5,14)/. Neožívá posvátnost vnitřního prostoru - chrámu srdce. /Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě… Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě. (Jan 4, 23)/.

Je nadějné pozorovat, že když se dnes rozhlížíme po zdejší i světové spirituální krajině, vidíme stále častěji, že se naplňuje vize německého teologa Karla Rahnera, že křesťan třetího tisíciletí buď bude mystikem, nebo nebude vůbec.

Kdo je mystik? Ten, kdo nevystačí s tím, co mu o Bohu někdo říká, byť by onen někdo třeba i byl významnou autoritou. Mystik instituce ani prostředníky nutně nepotřebuje. Hledá osobní spojení s Božstvím a chrámem k uctívání se v takovém případě stává přímo on sám. Důkaz o pravdivosti spojení s Božstvím prožívá ve své autentické zkušenosti a jeho okolí v jeho způsobu a v plodech jeho života.

Čímž se vracíme k otázce, komu že dnes Kristus vlastně patří, pokud tedy nenahlížíme, že odjakživa patřil všem? Patřil, jen doba dlouho neumožňovala to vyslovovat nahlas. A tak mystikové žili převážně v ústraní.

Dnes však žijeme v jedinečné době osobní svobody i bezpříkladné svobody společenské, takže - aspoň zatím - ať už současný mystik pochází odkudkoliv a inspiruje se „Západem“ či „Východem“ (nejčastěji, jak zkušenost ukazuje, rád čerpá ze všech světových stran ), ať už pochází z jakékoliv náboženské či filosofické či jiné tradice, mystický přístup činí vnější věci méně podstatnými. Všechna učení, dogmata i rituály jsou vnímány jako možné prostředky podporující hledání pravdy, nikoliv však jako pravda sama. Ta se zjevuje těm, v jejichž srdcích pro svůj příchod nalézá podmínky.

A tak Boží Duch dnes svobodně proudí v žité přítomnosti, která přesahuje literu jakéhokoliv zákona i veškeré formality. Oživuje nitro člověka způsobem, kterého je právě tomuto člověku zapotřebí, v mystickém prožitku, za hranicí slov. /Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha, neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. (Římanům 8,26-27)/

Mystik tuší, že chce-li přispět k léčení světa, nemá jiné možnosti, než nejprve s Kristovou pomocí dát do pořádku sebe sama. Nečeká na Království Boží jednou, až… Touží v něm být nyní a stále. Vstoupí-li s Kristem do niterného společenství, vstupuje tím do Božího Království tady a teď, ve svém současném těle, ve svém srdci, ve své duši. S pomocí Ducha žije (v síle i křehkosti, jako na spirále) v souladu se vším živým i neživým na Zemi.

Jak připomíná současný v Indii narozený a v Oxfordu vystudovaný učenec a mystik Andrew Harvey: Je-li srdce člověka otevřeno Duchu, má tento člověk dostatek světla, aby se mohl vydat ke Kristu přímou cestou. Neomezený, vše proměňující zdroj síly je v současnosti k dispozici každému z nás, ať už je náš duchovní původ jakýkoliv. /Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši. (Galaťanům 3, 28)

Radostné Velikonoce všem!

https://www.amazon.com/Radiant-Heart-Radical-Teachings-Christian

Foto: Martina Masopustová