O emoční zralosti
Důležitou, ne-li nejdůležitější pasáží v tématu současných mezilidských a zvláště párových a mezigeneračních vztahů je emoční zralost. Co to je? Je to mezi jiným schopnost prožívat a reflektovat emoce včetně těch nejnáročnějších (hněv, strach, úzkost…) a odvaha otvírat se citové blízkosti s druhými i se sebou samými i přesto, že k dosažení takové blízkosti patří potřeba nořit se do velmi bolestných situací včetně vzájemného sdílení a naslouchání a prostě před tímhle náporem nezdrhnout.
Dokud žijeme v nevědomých obranách a reagujeme tak, abychom se bolestnému a nepohodlnému z emočního světa vyhnuli, dokud se rozčilujeme, popíráme nebo zlehčujeme a nejsme schopni přiblížit se, natož vstoupit, do skutečné emoční reality své i druhých, do té doby zůstáváme pro sebe i pro druhé nedostupní, nevyzpytatelní, ba nebezpeční. Jinými slovy jsme nespolehliví a pro potřebu blízkého vědomého vztahu více či méně nepoužitelní.
Zaplaveni vlastní agendou, ať už na nevědomé nebo částečně vědomé úrovni, pak sebe i druhé obtěžujeme svou věčnou nespokojenosti a stížnostmi vůči okolnímu světu, případně zůstáváme osamělí se svým tichým neštěstím, to když původ všeho zla v komplexu méněcennosti hledáme sebemrskačsky sami v sobě.
Dobrá zpráva: Má to řešení, dnes už dostupné víc než kdy dřív. Na začátku však stojí otázka na tělo (resp. mířící přímo na solar): Jak jsem na tom? A pokud se mi dlouhodobě nedaří, nebo se mi třeba nedaří v jednom konkrétním vztahu, na kterém mi ale záleží, najdu odvahu - obrazně řečeno - obout ploutve a zapátrat v hlubinách skrývajících možnosti hojení?
Foto: Pixabayfree