O podobnosti zdánlivě odlišných strachů
Ke covidové situaci přistupují lidé různě. Někdo více méně zůstává v klidu a nalézá uspokojivý způsob bytí i za omezených podmínek, jiný se ocitá v rušivých emocích. Ty nejsilnější jsou zastoupeny strachem z nemoci a smrti (což vede k vehementnímu vyžadování proticovidových opatření a jejich dodržování) a strachem ze ztráty svobody (vede k odmítání totalitních řešení a odporu proti přehnané opatrnosti, která ve snaze zachránit fyzické přežití likviduje smysluplné žití jako takové).
Oba strachy jsou pochopitelné. Oba vycházejí z nejzákladnějšího ze všech instinktů vztahujícího se k přežití. Zůstává spornou otázkou, nakolik jde v tom kterém lidském příběhu o návaznost na instinkty oprávněně aktivované při skutečném nebezpečí, a nakolik o nevědomé programy mysli, které nás, aniž se pro ně rozhodneme, vhánějí do automatických přenosových a obranných reakcí projevujících se tzv. černobílým viděním i konáním. Ona černobílost se vyznačuje generalizací a předsudky (=hrubě zobecňuji a přijímám jen to, co zapadá do mého vidění světa). Nálepkuji a žiji v bublinách (=vyjdu jen s tím, kdo to má podobně jako já). Vnímám selektivně (=přijatelné je, co zapadá do mé škatulky).
Zjevným a velmi nebezpečným průvodním jevem současnosti se tak stala „rozdělená společnost“. Ne že by dřív neexistovala. Dnes je však rizikovější v tom, že ony různé bubliny ztrácejí jakékoliv průniky, a to často už na úrovni nejosobnější, rodinné, příbuzenské. Máš to jinak? Tedy se s tebou nehodlám bavit, jsi zabedněnec, nemám to zapotřebí, přestaneme se stýkat nebo si dokonce půjdeme po krku!
Zkusme na chvíli připustit, že naše bubliny jsou iluzorní. Dávají nám sice pocit možnosti separace a úniku do vlastního světa, ale zakrývají fakt, že všichni obýváme jen jeden prostor a sdílíme tytéž zdroje a jednu Zemi. Nakonec jako lidstvo budeme sdílet jeden osud.
Jinou perspektivu nabízí snad jen osud jednotlivců. Vnitřní nastavení těch, kteří řečeno s C.G. Jungem, nalézají odvahu individuovat se, opouštět skupinové / davové smýšlení, činit své volby a přijímat za ně odpovědnost. Vymaňují se ze zraňujících připoutaností, očekávání, požadavků, hodnocení a projekcí a jakkoliv to není snadné, rostou v přijímání všeho, co přichází. Místo věčně ostražité, nespokojené, nepřátelské, toxické mysli víc a víc promlouvá jejich srdce, které se otvírá lásce bez podmínek a „ví“. Nemocná mysl bojuje, vyděluje, hádá se. Otevřené srdce přijímá, podporuje, zmírňuje napětí.
Klíčem k usmiřování všech rozdělení je tudíž především ochota podívat se na věci i jinak. Vciťovat se a zpytovat. Hledat a nalézat ochotu zkoušet chápat i postoje druhých. Odpouštět jim i sobě. Zkoumat, zda můj případný nekompromisní, nesmiřitelný pohled vlastně jen v opačném extrému nekopíruje ten, který odmítám?
Je škoda, že o tomhle se v proticovidových strategiích a opatřeních nehovoří ani nepíše. Až budeme příště stát tváří v tvář rozladění z tuposti druhých a svému nutkání umlčet oponenty či přerušit veškerý kontakt s nimi, zeptejme se prosím nejprve sami sebe, zda to nakonec nejsme my, kdo volí omezená, zotročující nebo dokonce smrtonosná řešení.
Foto: https://pixabay.com/cs/photos/podlaha-ponur%c3%bd-star%c3%bd-gang-4335428/