Není moc jako moc

Existují dva druhy moci. Ta první vychází z dominance (lat. dominatio = panování, vládychtivost). Její zdroje jsou vnější. Vychází z hierarchického uspořádání. Silnější, bohatší a vlivnější se nadřazují nad slabší, chudší a méně společensky významné. Příklady: Vítěz rozhoduje o poraženém. Člověk chce vládnout nad přírodou. Muž nad ženou (nebo naopak). Rodič nad dítětem. Nadřízený nad podřízeným. Tento druh moci byl ve světě uplatňovaný po většinu běžně známé historie a je i dnes opravdu hodně rozšířený. Vychází z přesvědčení, že je třeba ostražitosti, protože všude kolem panuje nedostatek. Víc má ten, kdo dřív víc urve. Jestliže máš ty, já možná odejdu s prázdnou. Tedy spolu musíme soupeřit. Jeden druhého hlídat. Podezírat. Podvádět. Pokud není veden otevřený souboj, lze předstírat, že se nic ze jmenovaného neděje, že jeden na druhého nezahlíží, že panuje přátelská atmosféra. Avšak vládne-li dominance, atmosféra nemůže než být plná obav a strachu.
Naštěstí existuje i jiný druh moci. Jde o sílu vycházející zevnitř. Někdy se jí říká moc dominia (lat. dominium = hostina). Nevytváří hierarchickou strukturu. Jako když lidé sedí u kulatého stolu, podstatou této moci je sdílení a rovnost. Vychází z přesvědčení, že panuje hojnost, protože když se domluvíme, dostane se na všechny. Nemusíme si nutně konkurovat, nejde o vítěze a poražené. O zdroje se můžeme podělit. Když nemáš něco, co mám já, mohu ti ze svého dát nebo ti ukázat, jak to můžeš získat. A stejně tak ty mně. Tento druh moci byl a je uplatňován spíše výjimečně, přestože je dostupná všem. Jen se po ní uvnitř sebe poohlédnout.
Moc z dominance akcentuje měřitelný zisk a výkon. Moc z dominia staví do centra pozornosti vztah(y). Moc z dominance je závislá na vnější štěstěně, moc z dominia na stavu lidského nitra. Zatímco ta první nikdy nemá dost a její vydobytá pozice může být kdykoliv podťata změnou vnějších okolností, ta druhá je naplněna sama sebou a má na rozdávání, protože její zdroj nevysychá. Jak připomínal Kristus, jde o nalezení zdroje živé vody v sobě samých, z něhož pít znamená nemuset už nikdy žíznit... A stalo se i následující:
Jednoho dne, když učil lid v chrámě a zvěstoval evangelium, přistoupili k němu velekněží a zákoníci se staršími a řekli: „Pověz nám, jakou mocí to činíš a kdo je ten, který ti tuto moc dal.“ Odpověděl jim: „I já vám položím otázku. Řekněte mi, odkud měl Jan pověření křtít. Z nebe, či od lidí?“ Oni o tom mezi sebou uvažovali: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu neuvěřili?‘ Řekneme-li ‚od lidí‘, všechen lid nás bude kamenovat, protože jsou přesvědčeni, že Jan byl prorok.“ A tak odpověděli, že nevědí odkud. Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ (Luk 20,1-8)


Inspirováno Anitou Johnston.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tváří v tvář nesnadným podmínkám doufáme v nalezení útočiště…

Kdy jste si naposledy dali dostaveníčko se svým nevědomím?

Nad knihou Ludmily Janákové Ve stínu neviditelných draků z nakladatelství Triton