Nad knihou Ludmily Janákové Ve stínu neviditelných draků z nakladatelství Triton

(Nejen pro ty, které zaujalo minulé povídání o knize Bála jsem se usnout)

Nakladatelství Triton vydalo ještě jednu knížku, kterou napsala adoptivní máma Báry Janákové - Ludmila. Jedná se o její vlastní životní příběh, který se odehrával ve zdánlivě "normální rodině". Leč nadaná dívenka, kukaččí vejce svých rodičů, pořád nějak nezapadala, a trvalo dlouho, než našla svou cestu, svou svobodu a své dary... Nakonec ale našla! Její příběh tak může inspirovat lidi dosud hledající, ať už hledají na vlastní pěst, nebo jsou zrovna v procesu psychoterapie či jiné vnitřní práce. Ani "odborníci" pravděpodobně neodejdou s prázdnou, pokud se do téhle knížky začtou.

Existuje hojně používaná metafora pro nejhlubší základ lidské osobnosti nesoucí v sobě všechna její možná přirozená požehnání. Patří mezi ně radostnost, spontánnost, tvořivost, zvídavost, důvěra, ale také sebepřijetí a napojení na zdroj své vlastní vnitřní síly. To vše umožňuje vnímat život jako vítané dobrodružství, jehož smyslem je objevování, poznávání a niterný růst. Ona metafora se nazývá „vnitřní dítě“, které lze považovat za jakousi nejautentičtější esenci každého z nás, z níž prýští náš intuitivní pocit, že život má smysl, jsme-li v láskyplném spojení se sebou, s druhými, s okolním světem.

Podobně jako skutečné dítě z masa a kostí je i neviditelné vnitřní dítě na počátku života ve stadiu úžasného a velkolepého, ale dosud nevyvinutého a nevyjádřeného potenciálu. Míra a způsob vývoje a vyjádření bezprostředně závisí na prostředí, do kterého se narodíme, a na přístupu, jaký k nám mají naši rodiče nebo ti, kdož je pro jejich nepřítomnost v péči o nás zastupují. Jejich kvality se postupně stávají našimi kvalitami, v dobrém i ve zlém.

To, že prozatím tolik lidí v dospělosti nemá přístup ke svým vnitřním zdrojům, trápí je četné strachy a úzkosti, poruchy sebevědomí, nezvládání silných emocí, pocity odcizení a propadání se do nejrůznějšího typu závislostí, svědčí o dvou skutečnostech: Rodiče zůstávají dětem hodně dlužni. A mezigenerační přenos často přináší víc rizik než posilujícího obdarování.

Pro převažující způsob, jakým jsme v našem kulturním okruhu až dosud přistupovali k výchově, byly mnohým už do kolébky položeny danajské dary okrádající je v nějaké podobě a míře o dobrý pocit z vlastní existence. Najít odvahu prozkoumat a ošetřit vývojová zranění předpokládá, že vynaložíme značné úsilí, abychom své vnitřní dítě poznali a osvobodili. To, že mu věnujeme svou péči a po usmířené separaci od vlastních rodičů o něj po svém rodičovsky pečujeme, bývá nejdůležitějším krokem k přerušení případného z generace na generaci posílaného prokletí všech možných druhů ubližujících zkušeností, jež rodiče nevědomě a v duchu normativního zanedbávání svým dětem předávají.

Přesto se - trochu paradoxně - ukazuje, že právě rodičovství je jednou z nejefektivnějších cest k nápravě. Jen jde o jiný typ rodičovství, než na jaký jsme byli donedávna zvyklí a při němž je dítě vedeno nějakým druhem rodičovského násilí, nadvlády a manipulace, krátce podmíněnou láskou (budeme tě přijímat a mít rádi, jenom když…). Naštěstí se dnes, také díky novodobým poznatkům o zákonitostech vývoje lidského mozku, pozvolna upouští od přesvědčení, že jen rodič ovlivňuje dítě, a tudíž nad ním může ve všem dominovat. Ano, rodič zůstává průvodcem a vymezuje dítěti po určitou dobu limity a hranice, ale to hlavní, čím ho motivuje ke spolupráci, nemá být strach z trestu ani lákání na odměnu, nýbrž vzájemný vztah a potřeba, aby tento vztah byl oboustranně posilující.

Snad už tedy začínáme vnímat, jak zásadně mohou být i rodiče svými dětmi proměňováni a jak nám děti dávají nahlédnout naše vlastní vývojové deficity. V péči o bezbranné miminko či batole, ale podobně i o děti věku předškolního, školního a dospívajícího, my rodiče v přímém přenosu můžeme pozorovat svou tendenci přitahovat si a do nekonečna přehrávat zraňující pocity z vlastního dětství, a to navzdory tomu, že jde často o situace plné zjevné destrukce či sebedestrukce.

Láska k dítěti a touha neublížit mu podobným způsobem, jako bylo ublíženo rodiči, jako by čím dál častěji v současných mámách a tátech aktivovala touhu dát věci do pořádku. Přichází poznání, že není možno začít nikde jinde než u sebe samého. V terapiích zaměřených na léčení mezigeneračně předaných zranění a traumat se tak vnitřní dítě dříve či později vždy objevuje na scéně, avšak trvá různě dlouhou dobu, než si k němu klient či klientka najdou cestu.

Při pročítání příběhu Ludmily Janákové jsem s velkým respektem a úctou obdivovala, jak přesvědčivým způsobem tato autorka putování za svým vnitřním dítětem a setkávání s ním zprostředkovává nám, čtenářům a čtenářkám. Byť ani v jejím příběhu nešlo o snadnou a přímou cestu (soudíc podle toho, kolika terapiemi dle vlastního popisu prošla, aniž se dostavil kýžený účinek). Jedinečnost její knihy spatřuji v tom, že dává tak upřímně a bezprostředně nahlédnout do svého hledání a vypisuje velmi konkrétně své průběžné pocity a proměny.

„Můj rozum dávno ví, o čem se tu bavíme, ale nedokážu to cítit.“ „Umím pečovat o druhé, ale na mně mi nezáleží.“ „Tuším, o čem to celé je, ale bojím se bolesti, která přijde, když se do svého nitra opravdu podívám.“ Takové a podobné věty zaznívají v počátečních fázích terapií často a doba bloudění trvá různě dlouhou dobu. Dokážu si představit, že tato kniha může pozorným čtenářům a čtenářkám pomoci tápající dobu zkrátit, protože vedle racionálních postřehů a popisů nechává Ludmila otevřeně promlouvat i své srdce a jedinečným způsobem poodhaluje tajemství znovuzrození, jímž při objevování vnitřního dítěte všichni procházíme. A že tím nejspolehlivějším kompasem byla nakonec i u Ludmily její láska k adoptivní dceři Báře, již dokázala z těžce zanedbaného dítěte proměnit v mnohastranně nádhernou a úspěšnou mladou dámu, jen potvrzuje, že právě tzv. „nové rodičovství“ je důležitým oknem příležitosti pro uzdravování jednotlivců, rodin a pravděpodobně i lidstva jako celku.

Ponořme se do Ludmiliny zpovědi, jedinečné, a přesto s příběhem každého z nás související. Podrobujme sebe i své rodičovství laskavému hlubinnému přezkoumávání. Kéž přibývá těch, kteří si - po odžití silných emocí už s pochopením pro vlastní rodiče - uvědomí svá případná mezigeneračně předaná zatížení a rozhodnou se utrpení jejich druhu pokud možno neposlat dál. Nalézejme odvahu konejšit svou vnitřní bolest skrze svou vlastní vnitřní práci a odpovědnost a napravujme tragické odpojení od vrozených posilujících zdrojů, které uvnitř nás, v našem vnitřním dítěti, trpělivě čekají, až nás i lidi kolem nás konečně budou moci obdarovat.


 


 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tváří v tvář nesnadným podmínkám doufáme v nalezení útočiště…

Kdy jste si naposledy dali dostaveníčko se svým nevědomím?