Blog - Eva Labusová

Vnímáme je v bezmoci a rezignaci, nebo v naději, že máme šanci něco změnit, a v odvaze, že případná změna záleží taky na nás? Připomínám hypotézu o teorii traumatu: Obecně jde o zranění, ke kterému dochází v důsledku traumatické události. Tou může být pro jednotlivce např. těžký úraz, úmrtí blízkého člověka, alkoholismus nebo duševní nemoc v rodině, šikana, znásilnění, emoční zanedbávání v dětství. Podobně traumatizující je událost postihující celou společnost, např. přírodní katastrofa, mobilizace, válka, znárodňování, normalizace. Jde zkrátka jakýkoliv o zážitek, který jednorázově silně, nebo dlouhodobě vlekle zásadně naruší duševní rovnováhu zúčastněných a promění jejich vnímání života. Takové situace není možno zvládnout běžnými adaptačními a kompenzačními mechanismy, protože přetížení bylo příliš zničující. Dochází k porušení vlastních hranic, ke ztrátě orientace v čase a prostoru, ke ztrátě integrity, vnitřní elasticity, rytmu a pohyblivosti, kontroly, pocitu bezpečí, důvěry a v

  V psychoterapii nebo při osobní vnitřní práci se hledající člověk dříve či později přiblíží k něčemu, ukrytému hluboko v něm, co bývá nazýváno posvátným zraněním. Jedná se o jednorázový zážitek nebo o déledobější prožitek traumatické podstaty, který se - jak už to u traumatu bývá - vyvinul v silnou nevědomou strategii přežití. Ta nám sice pomohla překonat danou neobvykle obtížnou situaci, zároveň ale dosud neodezněla, nýbrž nepozorovaně se v nás zabydlela. Působí, že nadále, aniž jsme si vědomi souvislostí, na určitý druh situací (říká se jim trigger či spouštěč) opakovaně reagujeme v silné vnitřní obraně. Tato nevědomá obrana nás připravuje o autenticitu, nepředpojatou vnímavost, spontánnost, hravost a radostnost. Předurčuje náš způsob bytí, prostoupený strádáním, neprosperováním, (sebe)odmítáním, (sebe)destrukcí. Někdy je posvátné zranění snadněji dohledatelné v traumatické události, často následované posttraumatickou stresovou poruchou (např. nečekané úmrtí blízkého člověka, a