Zase ty volby!
Vnímáme je v bezmoci a rezignaci, nebo v naději, že máme šanci něco změnit, a v odvaze, že případná změna záleží taky na nás?
Připomínám hypotézu o teorii traumatu: Obecně jde o
zranění, ke kterému dochází v důsledku traumatické události. Tou může být pro
jednotlivce např. těžký úraz, úmrtí blízkého člověka, alkoholismus nebo duševní
nemoc v rodině, šikana, znásilnění, emoční zanedbávání v dětství. Podobně
traumatizující je událost postihující celou společnost, např. přírodní
katastrofa, mobilizace, válka, znárodňování, normalizace. Jde zkrátka jakýkoliv
o zážitek, který jednorázově silně, nebo dlouhodobě vlekle zásadně naruší duševní
rovnováhu zúčastněných a promění jejich vnímání života. Takové situace není
možno zvládnout běžnými adaptačními a kompenzačními mechanismy, protože
přetížení bylo příliš zničující. Dochází k porušení vlastních hranic, ke ztrátě
orientace v čase a prostoru, ke ztrátě integrity, vnitřní elasticity, rytmu a
pohyblivosti, kontroly, pocitu bezpečí, důvěry a v konečném důsledku i k
přerušení spojení sama se sebou, s druhými, s okolním světem.
Aby člověk či kolektiv tento děsivý stav zvládl, nevědomě se uchyluje k
některé ze strategií přežití. K nejčastějším patří, že se od reality i od sebe
samotného odpojí, a prázdnotu, která tím vzniká, vyplňuje náhradními obsahy.
Sem patří i přemíra stěžování vyplývající z pocitu, že člověk sám nic nezmůže a
neznamená, že je jen kořist okolností. Vše se změní, když přijde nějaký
Zachránce a o vše potřebné se postará.
Peter Levine připomíná, že trauma vzniká a trvá tam, kde z jakýchkoli
důvodů nemohly být dokončeny instinktivní obranné reakce útoku, útěku nebo
zamrznutí. Nervový systém se tyto reakce v rámci své sebeléčivé schopnosti
snaží dokončit a zaintegrovat. Život spontánně vytváří a OPAKOVANĚ vyhledává
podmínky, v nichž se okolnosti vzniku traumatu nastolují znovu, a to TAK
DLOUHO, dokud k dokončení traumatického cyklu nedojde a nenastane uzdravení.
Práce s traumatem často zahrnuje potřebu psychoterapie. Poškození bývají
natolik zásadní, že je člověk nebo kolektiv svépomocí nezvládne. Než k nápravě
dojde, postižení nežijí naplno, spíš jen živoří. Dochází k „přerušení spojení“
– chybí vědomí vlastní identity, zdravá sebedůvěra, sebevědomí, je přítomen
pocit odcizení, úzkost, strach, agrese nebo vyhýbavé chování. Neřešené trauma
má na život zničující dopad. Ovlivňuje každodenní prožívání, vede k projevům
závislosti, k rozpadům vztahů, k rozdělení a rozštěpení, ke zdravotním potížím,
neurózám, sebepoškozování.
Co má tohle všechno společného se současnou českou situací? Stručně řečeno:
V roce 1989 jsme jako národ v novodobých dějinách dostali šanci začít znovu. My
jsme tu šanci do značné míry promarnili. Domnívám se, že to souvisí právě s
neochotou postavit se čelem k národním traumatům, a že jich – stačí, když
budeme pracovat jen se stoletými dějinami československého / českého státu –
nebylo málo. Ano, jsou mezi námi hrdinové, jejichž traumata se zrodila ve
statečném boji se zlem. To, jak tyto hrdiny neumíme docenit, rovněž nejspíš
souvisí s tím, o čem tu píšu.
Zatím nezhojeno a skryto v národním nevědomí působí trauma většiny
příslušníků tohoto národa, kteří všechny smrště totalit a brutalit 20. století
přežili aktivní kolaborací či vstupem do těch správných politických stran, nebo
potichu se shrbeným hřbetem a s možná nepojmenovaným, ale o to sžíravějším
pocitem ztráty sebeúcty. Co když fakt, že se do čela státu navracejí ti, kdo
svým osobním nastavením silně připomínají bezohledné totalitářské bossy bez
špetky etického a duchovního vhledu, skutečně připomíná Levinův traumatický
kruh? Nabízejí dějiny jedincům i kolektivům traumatizovaným vlastním selháním
opakovanou šanci k uzdravení?
Zdravá identita jednotlivce i společenství souvisí s ochotou nahlédnout
vlastní křehkost, ale také dosud neuplatněnou sílu. Říká se tomu
posttraumatický růst. Cesta k uzdravení nevede jinudy než skrze ochotu postavit
se čelem k sobě samým. To, že své trauma přijmeme (včetně vlastního případného
podílu na něm, tedy včetně našich selhání, včetně přijetí naší odpovědnosti za
to, co snad jsme mohli ovlivnit, ale neovlivnili) nás odmění prožitkem
uvolnění, smíření a posléze i pocitem kontroly nad situací. Dokud však důvody
pro opakování našeho traumatického kruhu přehlížíme, do té doby jsme nuceni
prožívat trýzně svého traumatu stále znovu a znovu a znovu… V rovině osobní i
společenské.
Jak ve svém textu (viz. odkaz níže) připomíná Terezie Dubinová: „Etické hodnoty mají tvořit pevnou strukturu
společnosti, ideál, o který usilujeme. U nás byly znehodnoceny relativizováním,
máváním ruky, „trh vše vyřeší“, „tlustá čára za minulostí“, a podobně. Minulost
se nás na čáry neptá – energeticky se uvolní pouze skrze pravdu a vyrovnání.
Lze snad najít lepší příklad etické kocoviny než skutečnost, že naším současným
premiérem je bývalý agent komunistické Státní bezpečnosti, který své minulosti
nelituje a popírá ji?“ O archetypálním zranění země, jejíž pomyslnou hlavou je
temná, nesoucitná postava plná vlastní zášti a sebedestrukce, nemluvíce.
Vzpomeňme si na to, až půjdeme dnes či zítra odevzdat svůj volební hlas.
http://www.oheladom.cz/.../puvod.../ceske-kolektivni-trauma/
Foto: https://pixabay.com/cs/photos/listy-p%c5%99%c3%adroda-podzim-sez%c3%b3na-dub-6756137/