Zase ty volby!

Vnímáme je v bezmoci a rezignaci, nebo v naději, že máme šanci něco změnit, a v odvaze, že případná změna záleží taky na nás?

Připomínám hypotézu o teorii traumatu: Obecně jde o zranění, ke kterému dochází v důsledku traumatické události. Tou může být pro jednotlivce např. těžký úraz, úmrtí blízkého člověka, alkoholismus nebo duševní nemoc v rodině, šikana, znásilnění, emoční zanedbávání v dětství. Podobně traumatizující je událost postihující celou společnost, např. přírodní katastrofa, mobilizace, válka, znárodňování, normalizace. Jde zkrátka jakýkoliv o zážitek, který jednorázově silně, nebo dlouhodobě vlekle zásadně naruší duševní rovnováhu zúčastněných a promění jejich vnímání života. Takové situace není možno zvládnout běžnými adaptačními a kompenzačními mechanismy, protože přetížení bylo příliš zničující. Dochází k porušení vlastních hranic, ke ztrátě orientace v čase a prostoru, ke ztrátě integrity, vnitřní elasticity, rytmu a pohyblivosti, kontroly, pocitu bezpečí, důvěry a v konečném důsledku i k přerušení spojení sama se sebou, s druhými, s okolním světem.

Aby člověk či kolektiv tento děsivý stav zvládl, nevědomě se uchyluje k některé ze strategií přežití. K nejčastějším patří, že se od reality i od sebe samotného odpojí, a prázdnotu, která tím vzniká, vyplňuje náhradními obsahy. Sem patří i přemíra stěžování vyplývající z pocitu, že člověk sám nic nezmůže a neznamená, že je jen kořist okolností. Vše se změní, když přijde nějaký Zachránce a o vše potřebné se postará.

Peter Levine připomíná, že trauma vzniká a trvá tam, kde z jakýchkoli důvodů nemohly být dokončeny instinktivní obranné reakce útoku, útěku nebo zamrznutí. Nervový systém se tyto reakce v rámci své sebeléčivé schopnosti snaží dokončit a zaintegrovat. Život spontánně vytváří a OPAKOVANĚ vyhledává podmínky, v nichž se okolnosti vzniku traumatu nastolují znovu, a to TAK DLOUHO, dokud k dokončení traumatického cyklu nedojde a nenastane uzdravení.

Práce s traumatem často zahrnuje potřebu psychoterapie. Poškození bývají natolik zásadní, že je člověk nebo kolektiv svépomocí nezvládne. Než k nápravě dojde, postižení nežijí naplno, spíš jen živoří. Dochází k „přerušení spojení“ – chybí vědomí vlastní identity, zdravá sebedůvěra, sebevědomí, je přítomen pocit odcizení, úzkost, strach, agrese nebo vyhýbavé chování. Neřešené trauma má na život zničující dopad. Ovlivňuje každodenní prožívání, vede k projevům závislosti, k rozpadům vztahů, k rozdělení a rozštěpení, ke zdravotním potížím, neurózám, sebepoškozování.

Co má tohle všechno společného se současnou českou situací? Stručně řečeno: V roce 1989 jsme jako národ v novodobých dějinách dostali šanci začít znovu. My jsme tu šanci do značné míry promarnili. Domnívám se, že to souvisí právě s neochotou postavit se čelem k národním traumatům, a že jich – stačí, když budeme pracovat jen se stoletými dějinami československého / českého státu – nebylo málo. Ano, jsou mezi námi hrdinové, jejichž traumata se zrodila ve statečném boji se zlem. To, jak tyto hrdiny neumíme docenit, rovněž nejspíš souvisí s tím, o čem tu píšu.

Zatím nezhojeno a skryto v národním nevědomí působí trauma většiny příslušníků tohoto národa, kteří všechny smrště totalit a brutalit 20. století přežili aktivní kolaborací či vstupem do těch správných politických stran, nebo potichu se shrbeným hřbetem a s možná nepojmenovaným, ale o to sžíravějším pocitem ztráty sebeúcty. Co když fakt, že se do čela státu navracejí ti, kdo svým osobním nastavením silně připomínají bezohledné totalitářské bossy bez špetky etického a duchovního vhledu, skutečně připomíná Levinův traumatický kruh? Nabízejí dějiny jedincům i kolektivům traumatizovaným vlastním selháním opakovanou šanci k uzdravení?

Zdravá identita jednotlivce i společenství souvisí s ochotou nahlédnout vlastní křehkost, ale také dosud neuplatněnou sílu. Říká se tomu posttraumatický růst. Cesta k uzdravení nevede jinudy než skrze ochotu postavit se čelem k sobě samým. To, že své trauma přijmeme (včetně vlastního případného podílu na něm, tedy včetně našich selhání, včetně přijetí naší odpovědnosti za to, co snad jsme mohli ovlivnit, ale neovlivnili) nás odmění prožitkem uvolnění, smíření a posléze i pocitem kontroly nad situací. Dokud však důvody pro opakování našeho traumatického kruhu přehlížíme, do té doby jsme nuceni prožívat trýzně svého traumatu stále znovu a znovu a znovu… V rovině osobní i společenské.

Jak ve svém textu (viz. odkaz níže) připomíná Terezie Dubinová: „Etické hodnoty mají tvořit pevnou strukturu společnosti, ideál, o který usilujeme. U nás byly znehodnoceny relativizováním, máváním ruky, „trh vše vyřeší“, „tlustá čára za minulostí“, a podobně. Minulost se nás na čáry neptá – energeticky se uvolní pouze skrze pravdu a vyrovnání. Lze snad najít lepší příklad etické kocoviny než skutečnost, že naším současným premiérem je bývalý agent komunistické Státní bezpečnosti, který své minulosti nelituje a popírá ji?“ O archetypálním zranění země, jejíž pomyslnou hlavou je temná, nesoucitná postava plná vlastní zášti a sebedestrukce, nemluvíce.

Vzpomeňme si na to, až půjdeme dnes či zítra odevzdat svůj volební hlas.

http://www.oheladom.cz/.../puvod.../ceske-kolektivni-trauma/

  

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tváří v tvář nesnadným podmínkám doufáme v nalezení útočiště...

Kdy jste si naposledy dali dostaveníčko se svým nevědomím?

Znáte své posvátné zranění?