Znáte své posvátné zranění?

 



V psychoterapii nebo při osobní vnitřní práci se hledající člověk dříve či později přiblíží k něčemu, ukrytému hluboko v něm, co bývá nazýváno posvátným zraněním. Jedná se o jednorázový zážitek nebo o déledobější prožitek traumatické podstaty, který se - jak už to u traumatu bývá - vyvinul v silnou nevědomou strategii přežití. Ta nám sice pomohla překonat danou neobvykle obtížnou situaci, zároveň ale dosud neodezněla, nýbrž nepozorovaně se v nás zabydlela. Působí, že nadále, aniž jsme si vědomi souvislostí, na určitý druh situací (říká se jim trigger či spouštěč) opakovaně reagujeme v silné vnitřní obraně. Tato nevědomá obrana nás připravuje o autenticitu, nepředpojatou vnímavost, spontánnost, hravost a radostnost. Předurčuje náš způsob bytí, prostoupený strádáním, neprosperováním, (sebe)odmítáním, (sebe)destrukcí.

Někdy je posvátné zranění snadněji dohledatelné v traumatické události, často následované posttraumatickou stresovou poruchou (např. nečekané úmrtí blízkého člověka, autonehoda, živelná katastrofa...). Jindy jde o trauma vývojové, které si neseme zejména z raného dětství (jde např. o předčasný nebo komplikovaný porod nebo o soužití s psychicky nebo fyzicky nemocným rodičem, o konfliktní vztah či rozvod rodičů nebo separaci od nich v rané fázi našeho vývoje). A ještě jindy se může jednat o zřejmě nejzávažnější „nálož“, o trauma komplexní, projevující se chronickou traumatizací od raného dětství po delší dobu, případně pozdějším dlouhodobým opakováním traumatických zkušeností ve starším věku (např. rodič alkoholik či agresivní tyran; emoční, fyzické nebo sexuální zanedbávání či zneužívání a další jevy tzv. nepříznivé dětské zkušenosti /Adverse Childhood Experience / ACE; dlouhodobé domácí násilí, delší příslušnost k náboženské sektě atd.).

Jak říká Gabor Maté, nemusíme zažít holocaust nebo genocidu, abychom žili pod vlivem zranění. Příčiny mohou být mnohem méně patrné. Stačí i jen bolestná rušivá dynamika nepochopení nebo násilně udržovaná tabu v nejbližších vztazích. Pocit dlouhodobého nepřijetí a osamění v dětském kolektivu. Vyhoření v činnosti, jíž jsme až dosud věnovali celé své bytí. Strach z opuštění. Každý nechť si dosadí, co tuší jako to své.

Ať jde o jakýkoliv typ posvátného zranění, jeho původní zdroj nás kdysi zaplavil jednorázově nebo dlouhodobě extrémním, našimi běžnými adaptačními prostředky nezvládnutelným stresem. Zaplavující prožívání způsobilo silnou aktivaci té části našeho mozku, jejímž úkolem je zajistit právě jen přežití. Stalo-li se nám to v době prenatální, při porodu nebo v době raného věku, kdy ještě nebyla vyvinuta naše osobní identita, nemáme ke svému posvátnému zranění vědomý přístup, a tedy v nás žije skrze projevy a symptomy našeho nevědomí. Přihodilo-li se nám posvátné zranění později, již v době vyzrálejší osobnosti, můžeme mu na racionální úrovni rozumět, avšak i v tomto případě obvykle trvá, než projdeme posttraumatickým hojením a opět (nebo poprvé v životě?) nalezneme původní a nevysychající zdroj své vnitřní síly.

O všech případech posvátných zranění platí, že nás potenciálně vedou k osobnímu vývoji orientovanému na hlubší sebepoznání i poznání vyššího smyslu života. Často bývá v této souvislosti zmiňován příklad vzniku perly, kdy se ústřice nepříjemnému tlaku cizorodého tělíska, zrnka písku, ve svých útrobách brání tím, že ho obaluje perletí tak dlouho, až vytvoří hodnotný základ nejdražšího šperku.

Ať tak či onak, smyslem posvátného zranění je umožnit nám setkání se světem naší duše. Jak připomíná Bill Plotkin: „Vaše zranění drží klíč k vašemu osudu. Zatímco bojujete s trápeními a hrůzami v samém nitru tohoto zranění, aniž byste se nadále distancovali od toho, co tam odhalujete, můžete jednoho dne zjistit, že hledíte přímo do nejhlubších pravd svého současného životního dění.“

Ještě dodejme, že posvátná zranění mohou „požádat“ o své opečování kdykoliv během našeho života tím, že zkrátka vznikne situace, která nás vyhodí ze sedla naší dosavadní každodennosti a nutí nás položit si otázky, které jsme si nikdy před tím nepoložili. Některá vývojová období jsou v tomto citlivější než jiná (významnou, protože nabízející jednu z posledních šancí, se jeví být krize středního věku :-)). Obzvláště nosná jsou ale všechna přechodová období, otvírající tzv. okna příležitosti. Generace před námi, jakkoliv mnoho věcí kolem duše vůbec neřešily, ošetřovaly tato období účinnými přechodovými rituály. Od nich se však postmoderní společnost téměř odřízla. Snad proto dostáváme hojněji onu jinou možnost - zvýšenou příležitost potkat se se svým posvátným zraněním, to aby mohlo dojít k oné potřebné trhlině v naší duši, skrze kterou zaslechneme naléhavou a nejdůležitější otázku: Kým jsme ve své nejhlubší podstatě? Kým chceme být v tomto svém životě, v této své existenci?

                                                                             

"V dobách utrpení, kdy se cítíte opuštění, možná už docela zničení, objevuje se - na úrovních hlubších než je vaše bolest - brána posvátného, možnost vykoupení. Zranění otvírá dveře naší citlivosti vůči větší, širší, významnější skutečnosti, jež bývá zablokovaná, dokud uplatňujeme náš navyklý a podmíněný pohled..." 

(Jean Houstonová)

 „Riskantním úkolem týkajícím se vašich zranění je jejich přiznání a otevření, aby tudy mohla proniknout duše. Dovolte si být zničení, zbití, na dně, dokud se neprobudíte do svého významnějšího potenciálu. Vyvarujte se příliš časného pochopení své bolesti, příliš rychlého nalezení úlevy, svalování viny za své utrpení na druhé nebo snahy o odplatu. Nepodvolujte se tomu a nehledejte útočiště v sebeobviňování, sebelítosti nebo hraní role oběti či mučedníka. Ani se nesnažte ulevit si sebezapřením, cynismem, opouštěním vlastních snů a hodnot nebo paranoidním přesvědčením o nikdy nekončícím sledu dalších zraňování. Dovolte zranění, aby na vás vykonalo svou práci, i kdybyste se měli propadnout až na samé dno propasti beznaděje. Zůstanete-li tam patřičně dlouho, budete zbaveni těch osobních vzorců a připoutaností, jež potřebují zemřít, abyste se mohli znovu narodit…“ 

(Bill Plotkin)

 

Více v knize https://eshop.maitrea.cz/soulcraft-sila-duse

 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tváří v tvář nesnadným podmínkám doufáme v nalezení útočiště...

Kdy jste si naposledy dali dostaveníčko se svým nevědomím?