Blog - Eva Labusová

Situace s covidem je u nás veřejně jednostranně pojímána dle medicíny založené na důkazech, která v duchu karteziánského myšlení vychází ze zákonitostí orientovaných na materialistický způsob poznávání světa. Operovat veřejně duchovními argumenty není pro většinovou společnost přijatelné. Dodejte tvrdá data, volají např. média. Téměř nikdo veřejně nepřipomíná, že existuje hranice, za kterou lze dojít, připustíme-li i jiné než jen materialistické poznání. Přesto mezi námi žijí lidé, kteří na sobě samých zažívají, že zákony hmoty a ducha potřebují být v souladu, máme-li dojít k žádoucímu poznávání celostnímu. Prof. Jan Rak (nositel Bludného balvanu) v jedné své přednášce mluvil o tom, že když se člověk rozhodne skočit dolů z výškové budovy a bude sám vnitřně plně přesvědčen, že se mu nic nestane, skončí dole rozpláclý a mrtvý. Když ale lidé někde ve skupině chodí přes rozžhavené uhlíky, spálí si chodidla ten, který na ně vstoupil s vědomím strachu. V obou uvedených případech jde o sit

  Stává se, že jedinci nebo skupiny v obranném mechanismu projekce zaměří svou nespokojenost na zástupný objekt a mají potřebu "obětovat berana". Děje se tak zvláště tehdy, když nelze přímo konfrontovat původ(ce) oné nespokojenosti, ať už proto, že jej nerozpoznáváme, nebo je natolik mocný, že s ním nedokážeme jít do konfliktu. V každém případě si své obranné mechanismy povětšinou odžíváme nevědomě, takže si nepřipouštíme pokroucení, jichž se při projektivním vnímání reality dopouštíme. Naštěstí lze s tímto druhem nevědomosti pracovat - bývá to častý úkol v psychoterapii nebo jiné vnitřní práci. V evangeliích je situace trefně popsána vehementní snahou tahat bratru z oka třísku, a hle, trám v našem vlastním oku. Do doby, než jsme ochotni připustit, že nám náš trám poněkud zastírá vidění, odžíváme svou vnitřní disharmonii nevědomě a nezřídka v podobě neřízené agrese. Jako jednotlivci i jako kolektivy. K nejnebezpečnějším, jak nás historie učí, patří agrese odosobněného davu,