Covid jako duchovní výzva?

Situace s covidem je u nás veřejně jednostranně pojímána dle medicíny
založené na důkazech, která v duchu karteziánského myšlení vychází ze
zákonitostí orientovaných na materialistický způsob poznávání světa. Operovat
veřejně duchovními argumenty není pro většinovou společnost přijatelné. Dodejte
tvrdá data, volají např. média. Téměř nikdo veřejně nepřipomíná, že existuje
hranice, za kterou lze dojít, připustíme-li i jiné než jen materialistické
poznání. Přesto mezi námi žijí lidé, kteří na sobě samých zažívají, že zákony
hmoty a ducha potřebují být v souladu, máme-li dojít k žádoucímu poznávání
celostnímu.
Prof. Jan Rak (nositel Bludného balvanu) v jedné své přednášce mluvil o
tom, že když se člověk rozhodne skočit dolů z výškové budovy a bude sám vnitřně
plně přesvědčen, že se mu nic nestane, skončí dole rozpláclý a mrtvý. Když ale
lidé někde ve skupině chodí přes rozžhavené uhlíky, spálí si chodidla ten,
který na ně vstoupil s vědomím strachu. V obou uvedených případech jde o
situace, v nichž lidé svým chováním nerespektují pythagorejsko-newtonovské
zákony, jak jsme na ně běžně zvyklí. Přesto jako by ve druhém případě těmto
zákonům lidé procházející se bosýma nohama po uhlících nepodléhali. V západní kultuře jsou podobné zážitky považovány za podivné výstřelky
bláznů. Ve východní kultuře (viz např. snad nejčtenější kniha o indické
duchovní kultuře nazvaná Životopis jogína, jejímž autorem je Paramhansa
Jógánanda) nalézáme mnoho důkazů, že duch někdy vládne hmotě. Nový zákon
přináší k této situaci např. příběh Ježíše chodícího po vodě.

Otázkou je, jak je to s covidem a s očkováním? Připustíme-li, že člověk není
jen fyzické tělo (jakkoliv je důležité a je naší povinností ho chránit), podobá se snaha
o vytváření kvantového pole prevence covidu víc chůzi po uhlíkách, nebo skoku
z výškové budovy?

Podotýkám, že jsem zastáncem svobodné volby. Petice za povinné očkování, o
níž jsem se shodou okolností dozvěděla právě dnes, v den 32. výročí Sametové
revoluce, mi přinesla smutný důkaz o dlouhodobém živoření
demokracie v české kotlině. A vlastně mne i přiměla napsat tyto řádky. Přesto
situaci nevnímám pesimisticky. Protože jakkoliv většinová společnost a média
masivně vycházejí pouze z medicíny založené na důkazech a z materialistického
světového názoru, někteří lidé, a není jich bezvýznamně málo, zaujímají
stanovisko celostní, a tedy i duchovní. Vstupují do reality, kterou s důvěrou
spoluvytvářejí. Typickým mediálním příkladem je Jaroslav Dušek, který je jako
showman a oblíbený herec veřejně tolerovaná výjimka, jinak však většina lidí
tohoto typu žije potichu v ústraní o samotě nebo se sdílejí mezi sebou.
Jakkoliv oficiální medicína trvá výhradně na evidence based medicine (i v ní ovšem panuje
odborné názorové rozdělení) a duchovní principy není zatím schopna integrovat,
i u nás přibývá lidí, kteří o své zdraví pečují s rozšířeným pohledem a
vědomím. Proto považuji za důležité, aby se očkování nestalo povinným. Proto
považuji za osudově nešťastné, jsou-li neočkovaní šmahem označováni jako
sobečtí a bezohlední a jako takoví jsou diskriminováni. Což je taky hlavní
důvod, proč se dává čistě ze společenských příčin očkovat mnoho zdravých mladých
lidí včetně dětí, kteří statisticky očkování nepotřebují a své starší nebo
rizikové spoluobčany by mohli chránit výrazným ohleduplným chováním. Jsme
bohužel svědky toho, že někteří očkovaní lidé mají pocit epidemiologické
bezúhonnosti, netestují se a sami pak nákazu nepozorovaně roznášejí. A ještě
jiní se dávají očkovat s ohledem na druhé, a tedy samozřejmě i proto, že
očkování věří.
Nezůstane-li zachovaná svoboda rozhodnutí, spějeme k drsné materialisticky
smýšlející totalitě s tím, že extremismus mezi fanatickými zastánci a odpůrci
očkování dál pokvete na obou stranách a může vést ke katastrofálním následkům.
A tak bych se v tento přese všechno sváteční den chtěla zastat těch, kteří
potichu „chodí s Bohem“, ať už Mu říkají jakkoliv. Společnost o nich moc neví.
Oni svá řešení nalézají povětšinou v pokojíku svého srdce, v pokoře, odevzdáni
svému vnitřnímu přesvědčení. Vědí, že fyzická smrt ukončí jejich pozemský
život, ale vědí také, že člověk je víc než fyzické tělo.
Zdůrazňuji, že píši o těch, kteří covid nezlehčují. Jsou opatrní a berou
ohledy. Jen zkrátka udělali psychosomatickou zkušenost, že rychlé technické
řešení problému s nemocí není jediné možné, jakkoliv je velmi namístě zejména
pro všechny lidi se zdravotním rizikem nebo pro ty, kterým očkování pomáhá
ošetřit jejich silný strach.
Zbývá nejtěžší otázka. Odkud lidé žijící v permanentním bytostném
dotazování čerpají motivaci pro svá rozhodnutí? Odkud berou jistotu svého
přesvědčení? Stručná odpověď: Čerpají z pramene tryskajícího v jejich nitru.
Řečeno s Komenským, v Ráji srdce. Ať už se rozhodnou pro očkování nebo proti
němu, jsou ve svém postoji autentičtí. Strach z nemoci a ze smrti není jejich
hlavní motivací. Opírají se o svou intuici, o svůj šestý smysl. Možná pro ně
platí ono biblické: "…Nám to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá
všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho
vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží. My jsme
však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám
Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak
nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha. Přirozený člověk nemůže
přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se
dají posoudit jen Duchem. Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko,
ale sám nemůže být nikým správně posouzen…"? (1. Korintským, 10-15). Jaká
škoda, že tito lidé - čerpají-li skutečně z Božského pramene - padají do
jednoho pytle veřejného odsouzení s fanatickými zastánci nebo popírači
očkování! Jaká škoda, že jejich hlasy ve veřejném prostoru nezaznívají!
Velmi, velmi soucítím se všemi nemocnými a se zdravotníky, kteří o ně
pečují. Chci věřit, že i vláda se snaží dělat, co je v jejích silách, byť
přitom naráží na zmíněné limity svého materialistického postoje. A je mi jasné,
že operovat duchovními argumenty na veřejnosti je na výsměch nebo i na
přesdržku. Činím tak dnes jenom proto, že máme 32. výročí ode dne, který nám
dal jako společnosti šanci k duchovní transformaci, ale my jsme ji
promarnili.
Prosím, zkusme nahlédnout, že rozhodnutí o očkování je rozhodnutí ze zákona
zatím dobrovolné a dosti intimní, byť má zahrnovat ohledy na celkovou
situaci. Chci připomenout, že mezi námi není málo těch, kdo tohle rozhodnutí
činí v tichu modlitby a v nejniternějších hlubinách sebe samých a opravdu při
tom nemyslí jen na sebe.

Kdo tohle rozsoudí? My sami, dovolíme-li si tu upřímnost, snad aspoň víme,
rozhodujeme-li se nakonec ve strachu, nebo vědomém odevzdání.
(Tuto úvahu u příležitosti 17. listopadu 2021 věnuji svým očkovaným a
neočkovaným přátelům a přítelkyním. Žijeme v době, která přátelství prověřuje.
Děkuji za vás každý den :-))
Poznámka: K výše uvedenému textu, zveřejněnému také na mém FB, se
posléze rozeběhla živá diskuze, v níž se objevilo mnoho dalších souvisejících
postřehů i otázek. Děkuji za vytvoření kultivovaného diskusního prostředí mezi
přispěvateli různých, ba zcela protichůdných názorů. Více zde: https://www.facebook.com/eva.labusova/posts/10220783642720913   Foto: https://pixabay.com/cs/photos/srdce-%c5%a1pendl%c3%adky-na-pr%c3%a1dlo-1450300/však


Populární příspěvky z tohoto blogu

Tváří v tvář nesnadným podmínkám doufáme v nalezení útočiště...

Znáte své posvátné zranění?

Kdy jste si naposledy dali dostaveníčko se svým nevědomím?