Blog - Eva Labusová

Když jsem procházela psychoterapeutickým výcvikem, byli jsme my adeptky a adepti psychoterapeutické práce s duší povětšinou varováni, abychom vůči propojování procesů zahrnujících psychoterapii a spiritualitu byli krajně obezřetní, ba abychom se takovému počínání důsledně vyhýbali. Pokud člověk řeší problém se svým psychickým zdravím a bojuje např. s úzkostí nebo nezvládá svou agresivitu, má jít za psychoterapeutem či psychiatrem. S potřebami spirituálními ať se pak obrací na odborníky vzdělané v teologii, a tedy jde za svým knězem, pastorem či rabínem. (To že by o duchovní zdraví mohl pečovat ještě někdo další, protože křesťanství a židovství nejsou jedinými, byť u nás nejrozšířenějšími, způsoby hledání transcendentálních přesahů, a že bývá značný rozdíl mezi spiritualitou a religiozitou, nezaznívalo.) Přiznám se, že jsem dichotomii jedné duše v psychoterapii, a druhé ve spiritualitě vždy vnímala jako absurdní. Do každého hodnotícího dotazníku po výcvikových seminářích jsem psala své

  Narcismus v současnosti patří k nadužívaným slovům se špatnou pověstí. Přitom v základu označuje prostě jen sebelásku, která se však, pravda, v některých případech jaksi zvrhne a změní v bezmeznou sebestřednost, nedostatek empatie vůči druhým, v arogantní vystupování včetně snahy využívat, zneužívat či zastrašovat okolí pro dosažení vlastních cílů. Pod pojmem "narcista" tak povětšinou chápeme člověka s narušeným sebevnímáním, přičemž původ tohoto narušení lze zpravidla dohledat ve způsobu, jakým s dotyčným člověkem zacházeli jeho rodiče, když mu coby dítěti nedokázali pomoci vytvořit zdravý vztah k sobě samému, protože ho nepřijímali bez podmínek a neumožnili mu seznámit se s tím, co je - a není - láska. Láska je dar. Potřebuje-li o ni dítě usilovat nebo dokonce bojovat, stává se z ní výměnný obchod: Budeš, dítě, s námi v pohodě, jen budeš-li odpovídat našim požadavkům. Tato podivná karikatura lásky, tzv. láska podmínečná, se bohužel stále ještě často vyskytuje i tam, kde