Narcismus není sprosté slovo

 

Narcismus v současnosti patří k nadužívaným slovům se špatnou pověstí. Přitom v základu označuje prostě jen sebelásku, která se však, pravda, v některých případech jaksi zvrhne a změní v bezmeznou sebestřednost, nedostatek empatie vůči druhým, v arogantní vystupování včetně snahy využívat, zneužívat či zastrašovat okolí pro dosažení vlastních cílů.
Pod pojmem "narcista" tak povětšinou chápeme člověka s narušeným sebevnímáním, přičemž původ tohoto narušení lze zpravidla dohledat ve způsobu, jakým s dotyčným člověkem zacházeli jeho rodiče, když mu coby dítěti nedokázali pomoci vytvořit zdravý vztah k sobě samému, protože ho nepřijímali bez podmínek a neumožnili mu seznámit se s tím, co je - a není - láska.
Láska je dar. Potřebuje-li o ni dítě usilovat nebo dokonce bojovat, stává se z ní výměnný obchod: Budeš, dítě, s námi v pohodě, jen budeš-li odpovídat našim požadavkům. Tato podivná karikatura lásky, tzv. láska podmínečná, se bohužel stále ještě často vyskytuje i tam, kde škodí nejvíc, a to právě v potenciální archetypální líhni lásky bez podmínek - ve vztahu mezi rodiči a jejich malými dětmi. Výsledkem nezřídka bývá to, co hovorově nazýváme „narcismus.“
Tohle slovo samo o sobě přitom není hodno zatracení. Ba dokonce v základním významu znamená prostě jen sebelásku. Všichni procházíme na začátku života tzv. narcistní fází, kdy to, jak během ní s námi naši nejbližší dospělí zacházejí, pokládá základy vztahu, jaký máme k sobě i druhým. Nejsme-li obklopeni citlivým pochopením pro specifika dětského vývoje, laskavostí a přijetím, nejsme li vítáni takoví, jací jsme, nevědomě podmiňujeme své právo na blízkost a napojení svým apriorním přizpůsobením se, to abychom křehkost dětského věku vůbec nějak přežili.
Je třeba rozlišovat mezi narcistickou osobnostní strukturou a narcistickou poruchou. Přechody od „ještě normálního“ k už „patologickému“ jsou často nenápadné a plynulé. Mohou sahat od lehkého narušení sebelásky až nejtěžším defektům charakteru.
Není bez zajímavosti, že rodiny, z nichž narcismem zasažení lidé pocházejí, navenek nezřídka působí vcelku nenápadně, nebo také nápadně dokonale. Uvnitř však vládne ona podmíněnost. Aby dítě takovou realitu zvládlo, musí doslova obětovat sebe samé a snažit se vyhovět očekáváním dospělých, na nichž je prozatím zcela závislé. Vedle nevědomého programu „musím se přizpůsobit, nemám právo na své prožívání a city“ se zabydluje i program „musím se naučit o sebe postarat samostatně“. To je naprosto tragická situace - jako by se dítě samo mělo vytáhnout z bažiny za vlastní vlasy!
Narcističtí lidé proto v dospělosti žijí ještě jeden tajný program: "strádám a nemám dost". Navzdory všemu, čeho dosáhnou, se necítí být nasycení a pronásleduje je nevědomý pocit nedostatečnosti a na nich spáchaného příkoří. To pak chtějí dohnat vlastním úspěchem (v materiálním uspokojení), výkonem (zejména v práci) a ruku v ruce s tím i snahou dosáhnout moci nad druhými a konečně mít navrch. Háček je v tom, že i když všeho z vnějších věcí dosáhnou, uvnitř si pořád připadají narušení. Touží po lásce, kterou ale sami neumějí vytvářet, dávat ani přijímat. A tak roste zášť vůči všemu a všem a dotyční se zakrývají nějakou pokud možno neprůstřelnou ochrannou maskou. Hledají a nalézají oběti ve svých partnerech, dětech či podřízených – a ano, právě v tomto vzorci často leží kořeny domácího násilí, šikany či bossingu, které se rozehrávají všude tam, kde je dravci k dispozici kořist.
Bývá těžké nastolit změnu k lepšímu, a to i přesto, že narcisté sami nesmírně trpí. Často podléhají některé z poškozujících závislostí. A protože nepřijímají žádnou kritiku, mají sklony k perfekcionismu a vynikají v manipulaci, jen zřídkakdy dokáží vyhledat odbornou pomoc, která navíc ani pak nutně nedostane šanci. Nevědomý vzorec, že je třeba se zachránit původním způsobem, a tedy se vytáhnout z bažiny za vlastní vlasy, zůstává rozhodující, jakkoliv neskýtá žádnou šanci na zlepšení situace.
Není bez zajímavosti, že k narcismu má paradoxně blízko závislostní struktura osobnosti či závislostní porucha. O obou jde o silné narušení vlastního sebevědomí a sebejistoty, u obou lze pozorovat citlivost na kritiku a do jisté míry i představy o nepodkročitelné vlastní „pravdě“. Snad proto se narcisté a závislí v mnoha, zejména osudových, živ
otních situacích (manželství, pracoviště…) tak často potkávají. Nechuť vstoupit do procesu uzdravování, odpouštět a přijímat sebe i druhé bez podmínek naráží na neochotu opustit původní vzorec marné sebezáchrany, v němž se navíc už zabydlela dynamika agresora a jeho oběti.
 
Více o narcismu i závislých vztazích v knihách Heinze-Petera Röhra „Narcismus – vnitřní žalář“ a „Závislé vztahy“. Obě vyšly v nakladatelství Portál.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Znáte své posvátné zranění?

Rozhodnout se pro lásku

Dej a bude ti dáno. Přej a bude ti přáno.