O potřebě dotýkání psychoterapie a spirituality



Když jsem procházela psychoterapeutickým výcvikem, byli jsme my adeptky a adepti psychoterapeutické práce s duší povětšinou varováni, abychom vůči propojování procesů zahrnujících psychoterapii a spiritualitu byli krajně obezřetní, ba abychom se takovému počínání důsledně vyhýbali. Pokud člověk řeší problém se svým psychickým zdravím a bojuje např. s úzkostí nebo nezvládá svou agresivitu, má jít za psychoterapeutem či psychiatrem. S potřebami spirituálními ať se pak obrací na odborníky vzdělané v teologii, a tedy jde za svým knězem, pastorem či rabínem. (To že by o duchovní zdraví mohl pečovat ještě někdo další, protože křesťanství a židovství nejsou jedinými, byť u nás nejrozšířenějšími, způsoby hledání transcendentálních přesahů, a že bývá značný rozdíl mezi spiritualitou a religiozitou, nezaznívalo.)
Přiznám se, že jsem dichotomii jedné duše v psychoterapii, a druhé ve spiritualitě vždy vnímala jako absurdní. Do každého hodnotícího dotazníku po výcvikových seminářích jsem psala své přání zařadit někdy příště téma propojení psychoterapie a spirituality a vyjadřovala jsem svou touhu čerpat nejen z "Freuda", ale taky z "Junga". Nedočkala jsem se. Když jsem potom sama začala pracovat s klienty, nezbylo než abych na jejich poptávku zaopatřovat všechny potřeby duše na jednom místě odpovídala vlastním hledáním a vzděláváním. Přicházeli a přicházejí mnozí, u nichž se spiritualita ukazuje být základní složkou jejich identity. Přibývá těch, kterým péče o duši nedává smysl, pokud není celistvá a otevřená skutečně všemu, co z nitra člověka při vnitřní práci přichází. Když nenalézají, co hledají, v rámci oficiální nabídky, hledají a experimentují. Beztak si vše platí povětšinou sami.
Obavy, zda a jak začít propojovat dle společenských a profesních pravidel donedávna striktně oddělené, nicméně chápu. Mnozí terapeuti jak z hlediska svého naturelu, tak profesním nastavením, nejsou připraveni spirituální oblast do své práce přizvat. Stejně tak mnozí duchovní pořád ještě mají vůči psychologii mnoho předsudků. Staletími vykopané příkopy mezi oběma těmito světy jsou leckde ještě hluboké a plné černobílého vidění. Své chce diktovat také materialistická věda, uvězněná prozatím ve hmotě poznatelné pěti smysly. Přesto přibývá míst, kde jsou příkopy už zakopány a uhlazeny a kde vzniká nový druh spojenectví mezi klienty a jejich průvodci na cestách duše.
Už to začíná být nepřehlédnutelné. Stačí si vyladit současné podcasty (některé z domovské půdy veřejnoprávních médií), aby bylo naprosto jasné, že doba se pohnula a témata, která (jak vím z vlastní zkušenosti) ještě před 15 lety neprošla dramaturgickými programy jako příliš ezo a ulítlá, nalézají dnes ve veřejném prostoru čím dál více vážné pozornosti.
Je zkrátka v této oblasti vše v pohybu. Na švédském stole nabídky leží nejvybranější pokrmy, běžná strava i junk food. K tomu všemu se těšíme svobodě, která je historicky ojedinělá. Pro odborníky oborů profesionálně pečujících o duši je to obrovská výzva. Jak se postavit k tomu, že zjevně vstupujeme do nové etapy vývoje lidstva, kdy po údobích víry a rozumu přichází zřejmě čas niterné osobní zkušenosti, která nás obdarovává přímými aha-momenty a pocitem bezpečí z vnímaného autentického prožitku vlastního vnitřního vedení? Mnohé odvěké rozštěpy začínají srůstat, což se jeví být nezbytným pro přirozenou celistvost a její uzdravení.
Lidská duše bývá označována jako projevení Ducha ve fyzickém světě. Psychologie mluví o Vyšším či Bytostném Já, spiritualita o Božské podstatě člověka. Duše, napojená na nevědomou i vědomou složku lidského vědomí, skrytě obsahuje veškerou moudrost, vedení a zdroje, které na tomto světě potřebujeme k nalezení pocitu Smyslu. Slovo duch je mimochodem odvozeno z latinského „spiritus“, což znamená také dech. Dech nám umožňuje fyzicky žít od první do poslední vteřiny naší pozemské existence. Duch, jehož poslem je duše a jejím projevením spiritualita, zase umožňuje naše spojení s tím, co přesahuje naši smrtelnost a umožňuje vhled za bariéry běžné neschopnosti lidské bytosti navázat spojení se sebou samou, o čemž svědčí právě i současná ohromná poptávka po všech, také velmi nezvyklých a originálních, typech vnitřní práce.
Ve světě péče o tělo lidová moudrost lakonicky praví „lékař léčí, příroda uzdravuje“. Nemáme zatím, pokud vím, obdobu ve světě péče o duši, ale možná by mohla znít „terapeut/duchovní hledá řešení, duše ho dávno má“?
Carl Gustav Jung, tlumočník z jazyka duše pro nás zápaďáky, to zformuloval zhruba takto: „Duše je okem, kterému je určeno vnímat a vidět světlo. K tomu má nesmírný rozsah i hloubku. Bůh sám dal duši tenhle úkol. V tragickém zaslepení někteří nechápou, že nejde o to dokázat existenci světla, nýbrž poukázat spíš na existenci slepců, kteří nevědí, že jejich oči mají něco vidět. Je málo světlo chválit, pokud ho nemůžeme sami vidět. Člověk potřebuje být učen umění vidět. Mnozí neumějí neumí navázat spojení vlastní duší. Nevidí, že svaté dřímá v jejich nevědomí, ani v jaké míře tomu tak je. Aby vnitřní nazírání bylo možné, potřebuje se k němu nejprve uvolnit cesta. V tomto smyslu psychologie, která umění vidění učí, není nějaké nové heretické učení – ona se přece zabývá aktem vidění, nikoliv konstrukcí nových náboženských pravd. V záležitostech duše pak nelze skutečně pochopit nic, co člověk sám vnitřně nezakusí…“
Pokud k tomuto zamyšlení máte jakýkoliv postřeh či zkušenost, budu vděčná, když se o ně podělíte, ať už patříte k těm, kdo péči o duši poskytují, nebo ji pro sebe někde čerpáte či ji teprve hledáte.

Zdroje:

Populární příspěvky z tohoto blogu

Znáte své posvátné zranění?

Rozhodnout se pro lásku

Co opravdu potřebujeme?