Blog - Eva Labusová

  Proces vědomého sebeutváření a sebeuskutečňování nazval Carl Gustav Jung individuací: Jen ten, kdo dokáže říci ano svému vnitřnímu určení, jež se v jeho duši hlásí o uplatnění, může být k celistvosti směřující osobností se společensky tvořivou silou a schopností být integrující složkou lidské skupiny, a ne pouze manipulovatelnou součástí davu. Ti, kdo v současnosti přivádějí na svět děti, jsou oproti svým předkům ve svých potřebách náročnější a mnohem více touží využít příležitostí umožňujících nahlédnutí a uzdravování mezigeneračně předávaných úzkostí, vztahových destrukcí, zranění a traumat proti proudu času. Důvodem je obecně větší společenská pozornost věnovaná psychologickým a spirituálním tématům, a často také přání dotyčných: „Už to těžké z naší rodiny nechci předat svým dětem.“ Problém se starší generací tkví v tom, že její příslušníci mnohdy nechápou horizonty, k nimž ti mladší hledí. Starší historicky nedostali možnost se svým vlastním bytím zabývat z hlediska vyšší...

Baví mne sledovat, jak se v současnosti stále častěji potkávají jevy a skutečnosti dříve rozštěpené nebo uměle separované. To se týká také přibližování psychoterapie a spirituality. Aniž by si toho v minulosti někdo výrazněji veřejně všímal a upozorňoval na to, automaticky byla přijímána z dnešního pohledu pro mnohé už nepřijatelná, absurdní situace: Odděleny zůstávaly potřeby které lidská bytost přirozeně má a potřebuje opečovávat současně, samozřejmě připouští-li, že je bytostí vícerozměrnou, která má vedle materiální/fyzické také psychologickou a duchovní podstatu. Není to zrovna malý oříšek k rozlousknutí, nicméně v současnosti už vidíme, jak se psychoterapie a spiritualita na mnoha úrovních spontánně přibližují, bez ohledu na to, že se názory a postoje materialistické a postmaterialistické vědy k tomuto tématu nadále střetávají a ti nezatvrzelejší z obou táborů nadále prosazují stále stejné, neměnné, striktní závěry a do opačného názorového spektra dští oheň a síru. Proč se psycho...