Hádáme se, přestože jsme blízká rodina. Jak z toho ven?

 

Proces vědomého sebeutváření a sebeuskutečňování nazval Carl Gustav Jung individuací: Jen ten, kdo dokáže říci ano svému vnitřnímu určení, jež se v jeho duši hlásí o uplatnění, může být k celistvosti směřující osobností se společensky tvořivou silou a schopností být integrující složkou lidské skupiny, a ne pouze manipulovatelnou součástí davu.

Ti, kdo v současnosti přivádějí na svět děti, jsou oproti svým předkům ve svých potřebách náročnější a mnohem více touží využít příležitostí umožňujících nahlédnutí a uzdravování mezigeneračně předávaných úzkostí, vztahových destrukcí, zranění a traumat proti proudu času. Důvodem je obecně větší společenská pozornost věnovaná psychologickým a spirituálním tématům, a často také přání dotyčných: „Už to těžké z naší rodiny nechci předat svým dětem.“

Problém se starší generací tkví v tom, že její příslušníci mnohdy nechápou horizonty, k nimž ti mladší hledí. Starší historicky nedostali možnost se svým vlastním bytím zabývat z hlediska vyšších příček pyramidy potřeb a ke svým zraněním a sebedestrukci nejsou zvyklí se stavět přímo a vědomě. O to více si svá vlastní vývojová zranění, jež jim brání být sobě i druhým k dispozici, odžívají nevědomě a silně to vnášejí do svých nejbližších vztahů. Součástí vnitřní práce pak bývá objevování dvou velmi podstatných, často zanedbaných, niterných částí, dvou našich základních archetypů: vnitřního dítěte a vnitřního rodiče. Abychom je v sobě mohli najít a zdravě spojit, potřebujeme nejprve rozpoznat, kdo jsme my sami, a co je nevítaný obtisk problémů našich rodičů v nás.

Jako malé děti jsme přímo „naprogramováni“ svým rodičům věřit a bezpodmínečně je přijímat. Uvidět je realisticky a kriticky bývá problém, bylo-li dítě vždy vedeno jen k poslušnosti a bezmezné loajalitě. V takových případech se v čase, kdy má dojít k sociálnímu porodu a „vylétnutí z hnízda“ (ve věku okolo dvaceti let) separační proces zadrhne. Pokud se v patřičném čase nepodaří, bývá to později mnohem bolestivější, nebo k tomu ani nedojde.

I sociální porod totiž obnáší kontrakce a porodní práci. Je jí o to víc, čím méně přirozeně probíhá a čím více mají rodiče tendenci své dospělé dítě držet u sebe. A nejde nutně o fyzickou blízkost, jde také o zasahování do života. Jakmile se dítě chce odtrhnout a osamostatnit, rodiče jsou touto změnou silně zneklidněni a jdou do útoku či obrany. Obviňují a snaží se v dospělém potomkovi vyvolat pocity viny. Jednají přitom v souladu s vlastním typem citové vazby (vyhýbavá: nemluvím s tebou; úzkostně ambivalentní: dělám scény a bojuji, resp. chvíli tě miluji, chvíli nenávidím). Toto berme orientačně, ve skutečnosti je to samozřejmě mnohem složitější.

Ať se děje cokoliv, je nanejvýš důležité separací od rodičů projít. Za všech okolností zůstává vývojovým úkolem se od rodičů oddělit, odevzdat je jejich životům a ten svůj začít žít podle svého. To neznamená přestat se o rodiče zajímat, ale už jim nedovolit, aby nadále se nepatřičně vměšovali tam, kam jejich vliv dávno nepatří. Výsledkem této odvážné niterné práce bývá velký vztahový úklid, z něhož nakonec těží i ti starší, kteří pozdě, ale přece, skrze konfrontaci se svými dospělými dcerami a syny, mohou sami - mnohdy poprvé -zažít setkání se sebou samými v hlubinné niterné rovině.