O přibližování psychoterapie a spirituality

Baví mne sledovat, jak se v současnosti stále častěji potkávají jevy a skutečnosti dříve rozštěpené nebo uměle separované. To se týká také přibližování psychoterapie a spirituality.

Aniž by si toho v minulosti někdo výrazněji veřejně všímal a upozorňoval na to, automaticky byla přijímána z dnešního pohledu pro mnohé už nepřijatelná, absurdní situace: Odděleny zůstávaly potřeby které lidská bytost přirozeně má a potřebuje opečovávat současně, samozřejmě připouští-li, že je bytostí vícerozměrnou, která má vedle materiální/fyzické také psychologickou a duchovní podstatu.

Není to zrovna malý oříšek k rozlousknutí, nicméně v současnosti už vidíme, jak se psychoterapie a spiritualita na mnoha úrovních spontánně přibližují, bez ohledu na to, že se názory a postoje materialistické a postmaterialistické vědy k tomuto tématu nadále střetávají a ti nezatvrzelejší z obou táborů nadále prosazují stále stejné, neměnné, striktní závěry a do opačného názorového spektra dští oheň a síru.

Proč se psychoterapie a spiritualita potřebují potkávat a vzájemně podporovat? Protože jedna bez druhé ztrácejí smysl. Psychologická péče zahrnuje doprovázení cesty sebepoznání a chápání souvislostí naší minulosti a jejího propojení s rodovými i osobními traumaty ovlivňujícími přítomnost. Jde o četné vlivy, jež působí na naše chování a prožívání, a často se tak děje z našeho nevědomí (o něm více třeba tady http://blog.evalabusova.cz/.../kdy-jste-si-naposledy-dali...), takže netušíme, proč nám to v životě tak drhne.

Spirituální péče zahrnuje doprovázení na naší duchovní cestě, která může mít podobu tradičních náboženství, ale také - což se v současnosti děje čím dál častěji - podobu nenáboženskou. Jde o naše propojování s tím, co přesahuje naši pomíjivost a dovoluje čerpat poznání z vyšší vesmírné Moudrosti, ať už ji nazýváme jakkoliv.

Psychoterapie bez možnosti spirituálního prožívání odřezává zdroj nejvyšší možné inspirace a s tím i možnost postupujícího individuačního procesu.

Spiritualita bez vykonané osobní psychologické inventury uvězňuje ve spirituálním bypassu a v silných nevědomých obranách, takže duchovní cesta namísto lásky a pokoje plodí napětí a nespokojenost, a v horším případě i nesnášenlivost a fanatismus.

Obezřetnost je na místě. Ne každá terapie léčí. A za mnoha původně snad ušlechtilými idejemi spirituálními zůstalo nepočítaně mučených, znásilněných a mrtvých. Těžko se věří, jak moc je to aktuální i dnes, ve 21. století, po všem, čím se už lidstvo mohlo poučit.

Přesto cítím naději. Přibývá těch, kteří si tyto souvislosti začínají uvědomovat. Probouzejí se. Věnují se vnitřní práci a odpovědi hledají bez ohledu na názory jiných hlavně ve svém nitru, a to ne nutně už jen v dosud u nás běžných limitech materialismu a racionalismu, nýbrž intuitivně, srdcem, šestým smyslem.