Blog - Eva Labusová

Sama jsem si stagnace katolické církve výrazněji všimla také ve zhmotněné podobě, když jsme před lety měli takový zvyk, že jsme při projíždění zejména bývalými Sudety zastavovali na nejrůznějších místech a navštěvovali tamní kostelíky nebo někdy i velké kostely. Najdou se téměř v každé vsi a dodnes tiše připomínají, jak mocný význam katolická víra měla pro naše předky. Nic na tom nezměnil ani fakt, že za totality mnohé církevní stavby dostaly neskutečně na frak. Po roce 1989 byly částečně zrekonstruovány. Zdaleka ale ne všechny. A tak to bývají velmi silné pocity – stát tváří v tvář těm opuštěným, zanedbaným kamenným svědkům minulosti, které jako by šeptaly: Náš čas vypršel, vždyť sám Ježíš upozorňoval, že přijde doba, kdy se pravým stánkem modlitby a bohoslužby stane lidské srdce (Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě… Jan 4:23). A tak s napětím pozoruju ten kéž by očistný proces, který rozpoutal přešlap arcibiskupa Graubnera vůči Marku ...

Mnozí si v současnosti uvědomujeme, že se spiritualita utrhla ze řetězu. Stala se předmětem soutěžení i soupeření stejně jako výstavním a obchodním artiklem. Zatímco v dřívějších etapách svého vývoje trpěla přistřiženými křídly nebo likvidací z důvodu monopolu náboženství na vykládání a zaopatřování veškeré transcendence pouze v rámci pravidel církevního života (nezřídka až do podoby fik hlavička dolů, pokud to máš jinak), dnes se hranice mezi náboženstvím a spiritualitou rozvolnila a vládne nebývalá svoboda. Přibývá spirituality nenáboženské a ona hranice městnající spiritualitu jen do náboženského kabátku je vnímána a chráněna už jen těmi, kdo to tak pro svůj spirituální život potřebují, ať už proto, že to zdědili od předků, nebo proto, že to, také z důvodů psychologických a sociálních, lépe odpovídá jejich osobní potřebě. Je to tak v pořádku, pokud nezapomínáme na to, že jakkoliv je i forma důležitá, ve spiritualitě více než kde jinde o výsledku nakonec rozhoduje obsah. Obsah směřuj...

  Každý opouštějící byl někdy opuštěn. Každý opuštěný někdy opustil. Dnes tu mám jedno mimořádné téma. Nic menšího, než zlomené srdce. Už jste někdy někomu zlomili srdce? Nebo ho někdo zlomil vám? Výkladové slovníky tento idiom vysvětlují zhruba takto: Zlomit srdce znamená oznámit někomu, kdo vás miluje, že vy jste ho naopak milovat přestali a že ho opouštíte. Případně jste schopni ve vztahu pokračovat v jiné, méně intenzivní podobě. Tím způsobíte, že opuštěný člověk bude v důsledku vašeho rozhodnutí prožívat silné zklamání a hluboký zármutek. Pro opouštěné tohle bývá jedna z vůbec nejbolestivějších výzev, jakou život může přinést. Avšak také pro opouštějící, mají-li v sobě špetku fair play a empatie, rozhodnutí odejít nebývá vůbec snadné. Nejčastěji se taková situace pochopitelně vztahuje k párovým vztahům v podobě nevěr a rozchodů. V současnosti, kdy se kvalita vztahů pro mnohé stává ústředním tématem, lze ale zlomená srdce potkat i jinde: V rodinách, kde se nově přestávají stýka...