O pistoli v nočním stolku
Mnozí si v současnosti uvědomujeme, že se spiritualita utrhla ze řetězu. Stala se předmětem soutěžení i soupeření stejně jako výstavním a obchodním artiklem. Zatímco v dřívějších etapách svého vývoje trpěla přistřiženými křídly nebo likvidací z důvodu monopolu náboženství na vykládání a zaopatřování veškeré transcendence pouze v rámci pravidel církevního života (nezřídka až do podoby fik hlavička dolů, pokud to máš jinak), dnes se hranice mezi náboženstvím a spiritualitou rozvolnila a vládne nebývalá svoboda. Přibývá spirituality nenáboženské a ona hranice městnající spiritualitu jen do náboženského kabátku je vnímána a chráněna už jen těmi, kdo to tak pro svůj spirituální život potřebují, ať už proto, že to zdědili od předků, nebo proto, že to, také z důvodů psychologických a sociálních, lépe odpovídá jejich osobní potřebě. Je to tak v pořádku, pokud nezapomínáme na to, že jakkoliv je i forma důležitá, ve spiritualitě více než kde jinde o výsledku nakonec rozhoduje obsah. Obsah směřující k cíli. Co je cílem našeho spirituálního snažení je naprosto klíčová otázka.
Spiritualita v našich končinách tedy už rozhodně může mít jak podobu náboženskou, tak nenáboženskou. V náboženství je doprovázená konkrétními úkony, rituály, symbolikou nebo dogmaty, jimiž příslušníky dané církve provází k tomu povolaný prostředník, např. kněz nebo rabín nebo imám. Také při nenáboženské spiritualitě provázívá adepty minimálně po nějakou dobu jejich Cesty učitel nebo guru.
Jinými slovy, spiritualita může, ale nemusí být zvnějšku organizovaná. Míjí se však vždy svým smyslem, pokud nakonec nesměřuje k osobnímu vztahu jednotlivce s Božstvím, ať už je nazýváno jakkoliv. Tento kontakt onen jednotlivec prožívá aktivně ve svém nitru. Ve svém srdci, které se stává chrámem. Na způsobu života takového člověka je to poznat. Vyzařuje z něj víc klidu a smířlivosti. Není už zmítán beznadějí. Nespalují ho nenaplněné touhy ani nenávist. To neznamená, že je dokonalý nebo že se v něm už neodehrávají, vzletně řečeno, disputace mezi světlem a temnotou. Naopak, práce s vlastním stínem se potřebuje stát denním chlebem. Něco je ale přece jinak. Ubývá strachu a potřeby srovnávat se s druhými. Sílí odvaha a připravenost k odevzdávání (ne má, ale Tvá vůle se staň). Řečeno s Komenským, plahočení v Labyrintu světa se umenšuje ve prospěch prodlévání v Ráji srdce, což, jak ukazuje zkušenost, nakonec prospívá i snahám měnit k snesitelnějšímu onen Labyrint, vnější svět.
Při přebohaté nabídce bobtnajícího spirituálního materialismu potřebujeme čím dál pečlivěji zkoumat otázku, jak se ochránit před tím, abychom především sami sobě nelhali do kapsy? Abychom v mystických zážitcích nepořádali málem olympiády? Abychom se tolik nepotkávali se zneužíváním duchovní moci a nepropadali se do „nadutosti ega“?
Už Carl Gustav Jung upozorňoval na riziko „nadutého vědomí“. Popisoval ho jako vždy egocentrické, vědomé si jen své vlastní přítomnosti, neschopné učit se z minulosti, neschopné chápat současné dění a neschopné dělat přínosné závěry pro budoucnost. Je totiž hypnotizováno samo sebou, a proto není schopno onoho niterného dialogu o vlastním světle a stínu. Nakonec zůstává odkázáno na katastrofy, které ho v případě nutnosti usmrtí. Co jiného než smrt může přerušit tragédii vědomí, které se samo stalo nevědomým, takže ztratilo veškerou schopnost rozlišování?
A pozor, není tu nutně řeč jen o pýše a domýšlivosti. Člověk, společenství či organizace si své provozní slepoty vůbec nemusí být vědomi. Vodítkem nejdůležitějším tak nakonec zůstávají vztahy s lidmi. Máme potřebu stále prosazovat svou, ulpívat na jediné pravdě, hádat se? Mizí z našeho života skutečná radost a pocit sounáležitosti a smyslu? Nebo už jsme zašli ještě dál a stojíme si tak dalece nad věcí, že se tajně a nepřiznaně kocháme vlastním povznesením jako onen pověstný farizej, který pohrdal hříšným celníkem (Lukášovo evangelium 18, 9-14)?
Budiž nám útěchou, že i podle Junga jde jen o vývojovou fázi na spirituální cestě. Projde jí každý hledající. Potíž nastává s těmi, kteří v ní ustrnou. Jung sám si údajně v této své vývojové fázi pořídil pistoli a vložil si ji do nočního stolku se slovy, že pokud se tohoto stavu nezbaví, bude se muset zastřelit...
Více:
Mariana Caplan: Nástrahy a překážky při hledání smyslu života