Naše chlévy Augiášovy
Sama jsem si stagnace katolické církve výrazněji všimla také ve zhmotněné podobě, když jsme před lety měli takový zvyk, že jsme při projíždění zejména bývalými Sudety zastavovali na nejrůznějších místech a navštěvovali tamní kostelíky nebo někdy i velké kostely. Najdou se téměř v každé vsi a dodnes tiše připomínají, jak mocný význam katolická víra měla pro naše předky. Nic na tom nezměnil ani fakt, že za totality mnohé církevní stavby dostaly neskutečně na frak. Po roce 1989 byly částečně zrekonstruovány. Zdaleka ale ne všechny. A tak to bývají velmi silné pocity – stát tváří v tvář těm opuštěným, zanedbaným kamenným svědkům minulosti, které jako by šeptaly: Náš čas vypršel, vždyť sám Ježíš upozorňoval, že přijde doba, kdy se pravým stánkem modlitby a bohoslužby stane lidské srdce (Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě… Jan 4:23).
A tak s napětím pozoruju ten kéž by očistný proces, který rozpoutal přešlap arcibiskupa Graubnera vůči Marku Orko Váchovi, kterému jsou vyčítány zase jiné přešlapy.
Vytanula mi Ježíšova slova z Matoušova evangelia, 4. kapitoly: Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem... Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít…
Naše doba na všech úrovních otvírá potřebu očisty a pravdivosti. Týká se to všeho a všech. Dostáváme pobídky vymetat své osobní, rodinné i kolektivní Augiášovy chlévy. Mimochodem, pamatujete si tuhle řeckou báj? Ve zmíněném královském chlévě bylo ustájeno tři tisíce kusů dobytka, ale neuklízelo se tam. Což by normálně znamenalo, že neopečovaná zvířata pomřou. Augiášův dobytek byl z rozhodnutí bohů chráněn proti nemocem, takže ten svinčík vadil jen lidem. Smrad se nesl celým Peloponésem. Až přišel Hérakles. Udělal pořádek za jediný den. Dobytek vyhnal na louky a do chléva svedl koryta dvou řek. Voda se činila, a tak bylo brzy po nepořádku i po smradu…
Mám mezi svými přáteli a známými mnoho katolíků. S těmi nejbližšími už roky vedeme rozhovory o spiritualitě. Nejhlouběji se dostáváme, když přestaneme řešit, jakou vnější podobu na sebe naše duchovní potřeby berou a o to více se sdílíme v intimním vnitřním zacházení s tím, co se v osobním prožitku spojení s Božstvím v člověku otvírá tam, kde zkušenost běžných pěti smyslů přestává stačit. Probouzí se pověstný šestý. Pohled do očí a objetí v takových chvílích řekne víc než mnoho stránek ze svatých Písem. Protože Duch si vane, kam chce, a každý člověk je originál. A Pravda se dává vidět až těm úrovním vědomí, které už v sobě mají dost Lásky na to, aby unesly rozdílnost a sjednotily každý protiklad.
To, o co dnes také jde, je tudíž hojení bolestných rozštěpů, k nimž katolická církev přispěla měrou vrchovatou: Jde o násilné rozpojení hmoty a Ducha, mysli a duše, člověka a přírody, mužského a ženského principu včetně posvátné sexuality… Bude lépe, až pochopíme podstatu skutečné svobody, která otvírá dveře do vnitřního usmíření a umožňuje myslet v paradoxu: Posvátnost lze hledat v nejvšednějším a není třeba zkoumat, kdo jede do nebe první třídou.
Dávná moudrost zenových mistrů je dnes naléhavější než kdy dřív: Před osvícením zameť dvůr a nanos vodu. Po osvícení zameť dvůr a nanos vodu. Neodsuzuj. Rozlišuj. Otvírej se své bolesti a hoj ji. Měř měrou štědrou a vrchovatou, vždyť s druhými nakonec jednáš jako se sebou a úspěšnost tvé psychoterapie i tvé spirituality se pozná podle toho, co tobě a tvým bližním přinášejí.
Bratři a sestry z katolické církve, myslím na vás a držím vám palce.
Foto: Tomáš Klabík