Blog - Eva Labusová

Když v běžných zdejších zdravotnických zařízeních přijde řeč na umírání a smrt – a to i na odděleních, kde je konec života už opravdu blízko – není možno si nevšimnout, jak si s tímto nejspíš největším tématem Bytí většina odborného personálu neví rady z psychologického a spirituálního hlediska. Nemocnice mají svou rutinu, jíž odbaví zemřelé tělo, a vcelku běžně se stává, že rodina ostatky svého mrtvého vidí až v márnici nebo v pohřební službě. Také při úmrtích doma bývá běžné zařídit bezprostředně po úmrtí rychlý odvoz nebožtíka pryč, bez rituálu rozloučení. Zároveň vnímáme, kolik lidí pak trpí protrahovanými procesy náročného truchlení a silně omezenou schopností přijmout pomíjivost a konečnost života jako základní pravdu o něm. Východní spirituální tradice nám mohou být velkou inspirací. Umírání a smrt představují jako kontinuální proces. Připomínají, že život nekončí ani posledním vydechnutím, ani posledním úderem srdce, ani zástavou mozkové činnosti. Takovou smrtí končí život fyzi...

My Zápaďáci máme jednu velkou slabinu. Až příliš vzýváme rozum a svou mysl neustále krmíme pocitem jeho nadměrné důležitosti. Na všechno potřebujeme mít názor a ovzduší pěchujeme protichůdnými postoji až k nesnesitelnosti. Přičemž si je každý jistý, že právě jeho pohled je ten jediný “správný“. Černobílý svět v hlavách lidí pak mimořádně snadno směřuje ke konfliktům, odporu a nenávisti. Občas i na Západě někdo po příkladu Sokratově připomene, že moudrý člověk ví, že nic neví… Na Východě je „nevím“ častěji vnímáno jako silná stránka. Vždyť pocit, že nevím, mne vede k tomu, že si začínám klást nové otázky. A jsem-li v tom poctivá, z vnějšího světa mne to záhy zavede do toho vnitřního, kde - jak tuší každý, kdo sem už zavítal - rozum zdaleka není jediným rádcem. David Michie, buddhistický učitel a spisovatel (ano, mimo jiné autor příběhů o Dalajlámově kočce) se na svém blogu nedávno zamýšlel právě nad přínosy nevědění. Nabídl sedmero střípků moudrosti, která přichází, když se přidržujeme...