Jak přežít s emocionálně nezralými rodiči?


To jsou takoví, kteří si, aniž jsou si toho vědomi, skrze své děti odžívají svá vlastní vývojová zranění, jež jim brání být rodičovsky k dispozici. Nejsou schopni přijímat dítě takové, jaké je. Nenechají ho vyvíjet se v souladu s jeho vlastními potřebami a talenty. Vyrůstat v jejich blízkosti přináší dítěti obrovské zatížení.

V současnosti je tohle téma často zmiňováno v souvislosti se zkoumáním zákonitostí mezigeneračního přenosu. Součástí psychoterapeutické práce bývá objevování dvou velmi podstatných, často zanedbaných, niterných částí každého z nás, dvou našich základních archetypů: vnitřního dítěte a vnitřního rodiče. Abychom je v sobě mohli najít a spojit, potřebujeme nejprve rozpoznat, kdo jsme my, a co je nevítaný obtisk problémů našich rodičů v nás.

Pokud rodiče patří ke generaci postižené nějakým společenským nebo osobním vývojovým traumatem, bývají ve svém emocionálním vývoji hendikepovaní. Lze to poznat např. podle následujících symptomů: Soustředí se hlavně na materiální aspekty péče o dítě i života jako takového. Podléhají černobílému vidění, protože propojování protikladných hodnot je znervózňuje. Nebývají schopni sebereflexe, protože jakékoliv noření se do vlastního nitra je pro ně potenciálně ohrožující. V podstatě nedokáží věci vidět jinak než ze svého zúženého úhlu pohledu. Komunikují o osobních věcech na povrchní rovině. Neumějí si říct o to, co potřebují, ale zlobí se, když to nedostávají. Emoce projevují dramaticky, avšak prožívají je mělce. Nedokáží někdy spoluprožívat ani radost a úspěch svých dětí, a hned se zase soustředí na negativní stránky událostí a prožitků. Mluví hlavně o sobě, případně o druhých, ale zároveň mluví „o ničem“ a nutkavě, protože mlčení a ticho je rovněž znejišťuje. Na emocionální úrovni zůstávají zanedbanými dětmi - silnější emoce (např. hněv) nezvládají, resp. se tzv. problematickým (strach, úzkost...) snaží vyhnout, a o to víc jim podléhají. Mívají problém přiznat vlastní pochybení, nesnášejí od svých dětí kritiku a vyžadují tradiční respekt k vlastní osobě, protože jsou přece rodiče, a vztah s potomky je pro ně z podstaty hierarchický.

Bývá obtížné dát svůj vztah s takovými rodiči do pořádku. Přesto zůstává vývojovým úkolem se od nich separovat, odevzdat je jejich životům a ten svůj začít žít podle svého. To neznamená přestat se o rodiče zajímat, nýbrž jen už jim nedovolit, aby nadále rozhodovali o svých dospělých dětech.

ZNÍ TO BANÁLNĚ, LEČ OPRAVDU NEBÝVÁ SNADNÉ SE Z DESTRUKTIVNÍCH MEZIGENERAČNÍCH ZAPLETENÍ VYMOTAT. Protože jako malé děti jsme „naprogramováni“ svým rodičům věřit a bezpodmínečně je přijímat. Uvidět je realisticky a kriticky bývá problém, bylo-li dítě vždy vedeno jen k poslušnosti a bezmezné loajalitě, takže v čase, kdy má dojít k sociálnímu porodu - na prahu dospělosti, ideálně ve věku okolo plus mínus dvaceti let, když je čas vylétnout z hnízda - se separační proces zadrhne. Pokud se v patřičném čase nepodaří, přijde jistě jiný pokus později, ale bývá to pak už mnohem méně přirozené a silně bolestivé.

I sociální porod obnáší kontrakce a porodní práci. Čím méně přirozeně probíhá a čím více mají rodiče tendenci své dospělé dítě držet u sebe (nejde nutně o fyzickou blízkost, jde o zasahování do života), tím víc to bolí. Jakmile se dítě chce odtrhnout a osamostatnit, rodiče jsou touto změnou silně zneklidněni a jdou do obrany. Např. obviňují a snaží se v dospělém potomkovi vyvolat pocity viny. Jednají přitom v souladu s vlastním typem citové vazby (vyhýbavá: nemluvím s tebou; úzkostně ambivalentní: bojuji, resp. chvíli tě miluji, chvíli nenávidím). Toto berme orientačně, ve skutečnosti je to samozřejmě mnohem složitější.

Ať už je to jakékoliv, je nanejvýš důležité si separací od rodičů projít. Výsledkem bývá velký vztahový úklid, z něhož nakonec těží i ti starší, kteří pozdě, ale přece, zažívají skrze konfrontaci se svými dospělými dětmi setkání se sebou samými v hlubinné niterné rovině. Jindy je odpor starších příliš silný, ale i v takovém případě mladší generaci nezbývá než ze závislého vztahu s rodiči vystoupit. Někdy i chirurgicky, s použitím skalpelu, zůstaneme-li v porodním podobenství.

Zbývá dodat, že tento popis nemá vést k zostuzování starší generace, tím spíše, že dnes jsme svědky i opačného extrému, kdy se mladí nechtějí pustit starších a mama či papahotel by rádi protahovali donekonečna. V každém případě stojí za to zkoumat, z jakých zdrojů čerpají naši případní mezigenerační vnitřní sabotéři. Rodiny nejsou bezchybné a ani nemají být. Alchymický proces zrání - hledání a vyvažování potřeb všech zúčastněných - slouží vývoji každého z nich. Otvírejme oči a srdce. Kdo už má i svoje děti, ví o to víc, o čem tu píšu.


Foto:
pixabay.com

 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Znáte své posvátné zranění?

Psychosomatika, empirický pragmatismus a trauma (nejen) v době pandemie

Kéž už nepotřebujeme obětní berany