Nebudete-li jako děti...


Jedním z nejčastějších problémů, který lidé přinášejí do terapií, je neschopnost vyznat se v sobě. Zahlceni okolním děním a starostmi, cítí se od sebe odpojeni a neorientují se v tom, co se v nich děje. Proč prožívají, co prožívají? Proč dělají, co dělají? Proč jim život drhne a nedopřává naplnění? Niterná indispozice způsobuje, že se cítí nespokojení, neúplní, nešťastní.

Vnitřní práce, pokud se daří, postupně odkrývá, že pocity odcizení si většina z nás nese už z dětství. Rodiče minulých generací nebyli vzdělaní v otázkách dětských psychologických potřeb, v zákonitostech citové vazby ani v rizikách mezigeneračního přenosu. Sami museli během svého vývoje mnohé bez vysvětlení skousnout a potlačit. Těžko jim vyčítat, že v křehkém vývojovém období dosud neprobuzeného vědomí vlastních potomků nedokázali kontejnovat a mentalizovat a nebyli příliš nápomocni onomu tajemnému, mystickému procesu, kdy se za ustupujícího zastření mysli u dítěte pozvolna vynořuje jeho "já".

Tzv. nové rodičovství a současná zásadní změna v přístupu k dětem přináší - kromě mnoha mezigeneračních názorových střetů - naději, že snad začneme potřeby raného věku více respektovat a nahlédneme, že děti jsou nesmírně citlivé, vnímavé a obdarované, a také křehké. Že v tzv. magickém údobí vývoje (zhruba do sedmi let) jsou ještě napojeny na intuitivní podstatu bytí, která je moudrá a léčivá, avšak není-li chráněna a rozvíjena, zakrní. Zoufale pak chybí.

Jakkoliv je společnost vyspělá, ztrácí a strádá, když není schopna ustoupit ze svého téměř výhradně materialistického pojetí, přehnaně vyzdvihuje intelekt, ale nepropojuje ho s instinktem a už vůbec ne s tím, čemu se říká intuice, „šestý smysl“ či duchovní vnímání.

Dokud tato celistvost chybí, chybí i schopnost vnímat život ze všech pater jeho podstaty, což znemožňuje nadhled i vhled pod povrch a vede k roztříštěnosti, k obrovskému strachu a permanentnímu pocitu ohrožení. To se pak projevuje ve všem, co člověk prožívá a dělá. Natvrdo a nevybíravě nám to ukázala doba covidová.

Tzv. nové rodičovství je v tomto smyslu nadějí, stejně jako to, že v terapeutických ordinacích přibývá mezigeneračních setkávání. Obvykle je iniciuje současná rodičovská generace třicet a čtyřicet plus, která je teoreticky již dosti vybavená a prakticky už nechce své vývojové trauma předat dál. K tomu však potřebuje dát do pořádku dosud nevypořádané emoční účty s vlastními rodiči.

Velký respekt zástupcům starší generace, kteří před touhle výzvou neuhýbají, stejně jako těm mladším, kteří se vymaňují z věčných stížností a dětinských výmluv a berou odpovědnost do vlastních rukou. Všichni bývají odměněni.

Bude to úleva, až si podstatně více lidských bytostí uvědomí potřebu své celistvosti (dnes často zaměňovanou za potřebu dokonalosti). Procesem sebepoznávání poté už třeba nebude nutné v takové míře procházet až v dospělosti během terapie v časech závažných osobních krizí. Leč i za ně díky. Jsme-li ochotni to vidět, tyto krize nám otvírají náhradní příležitost, pomáhají dohnat vývojové dluhy a posléze nás vybavují sebe-vědomím i silou načerpanou z energie uvolněné ze zhojené bolesti. Radujme se z této naděje a uhlazujme jí cestu, kde je to jen možné.

Foto: https://pixabay.com/



Populární příspěvky z tohoto blogu

Znáte své posvátné zranění?

Psychosomatika, empirický pragmatismus a trauma (nejen) v době pandemie

Kéž už nepotřebujeme obětní berany