Války malé a velké

 


Od určité doby už jen výjimečně pracuji s páry, které se chtějí rozvádět a jako zakázku rovnou přinášejí spory o děti, majetek a všechno možné. O to raději jsem s těmi, kteří poptávají hledání zdrojů pro znovunalezení smyslu, obnovy, usmíření či oživení skomírajícího či zraněného dlouhodobého vztahu, jež se z nějakých důvodů ocitl v krizi nebo ve slepé uličce. Hodně jsem o tom přemýšlela, zda neutíkám od náročnější verze párového poradenství? Ale když o tom mluvíme s kolegy a kolegyněmi, je patrné, že se každý nějak specializujeme a pro šťavnaté rozvodové kauzy jsou mezi námi zkušení, do větší míry adrenalinoví „hráči“, kteří odvádějí nesnadnou separační práci vybalancovaně a s nadhledem (mimochodem, znám v této roli dobře usazených více mužských terapeutů).

Ať už přijdou partneři do terapií řešit cokoliv, v hlubinné práci vždy dojde i na téma nevědomí. Pojem je přisuzován Sigmundu Freudovi, ale zkoumáno bylo v daleko starších dobách. Stručně řečeno, jedná se o všechny naše niterné obsahy a procesy, které se v nás odehrávají bez účasti našeho vědomí, a o to silněji - a nebezpečněji - ovlivňují naše chování a prožívání.

Moderní zkoumání lidského mozku stále více potvrzuje, že naše nevědomí vždy souvisí s okolnostmi našeho dětství a s podmínkami, za jakých se vyvíjel náš mozek a tzv. citová vazba (attachment). Dále je nevědomí silně ovlivněno všemi významnými zážitky traumatickými, jež mozek kdy vnímal jako nezvladatelné a zaplavující, takže musel přepnout do stavu pohotovosti či poplachu, resp. vyhlásil krizovou reakci. Osudová potíž je v tom, že - aniž to jeho nositelé ví - jako ohrožení či nebezpečí takový mozek později vyhodnocuje i situace, které ve skutečnosti ohrožující ani nebezpečné nejsou. Dochází k tzv. generalizaci podmíněné citové reakce, kdy nějaký současný, třeba i zcela neutrální a neškodný zážitek v našem mozku (tzv. spouštěč, trigger) spontánně a bez ohledu na naši vůli aktivuje automatickou strategii obrany utvořenou v minulosti v důsledku tehdy skutečného hrozícího nebezpečí. Jde o reakci naprosto nepřiměřenou a nekontrolovanou. Neokortex a racionální uvažování jsou pro tu chvíli odpojeny.

V párovém soužití bývá právě tohle nejčastějším zdrojem konfliktů, protože automatické reakce zúčastněným znemožňují neutrální vnímání. Vypínají naslouchání a empatii a zapojují reakce útoku, útěku nebo zamrznutí, které jsou ale přece určeny pro kontakt s nebezpečím a s nepřítelem. Ve vztahu žitém s cílem dosažení nejvyšší možné láskyplnosti, pochopení a vzájemné péče jsou takové reakce naprosto kontraproduktivní a destruktivní. Způsobují ostražitost, odcizení a posléze zánik sounáležitosti. Následují někdy neskutečná rozvodová dramata (známe např. film Válka Roseových). Prostě zkáza, kam se podíváš. Řešení přináší ochota zastavit se, uvidět sebe sama i druhého novým, vnitřním, zrakem a zahlédnout, že k rozpoutání běsů došlo v důsledku nerozpoznaných, nekontrolovaných a neopečovaných automatických obranných reakcí.

Už tušíte, kam mířím. Vedle nevědomí osobních existují i nevědomí skupinová. Války se odehrávají jak mezi jednotlivci, tak mezi kolektivy, a to na všech úrovních. Co se asi dělo či děje v nevědomí diktátorů, odpovědných za největší světové nebo i lokální válečné tragédie? Životopisy Hitlerů, Stalinů a dalších lidských zrůd, jak se jim obvykle říká, byly opakovaně sepsány (jejich dětství byla veskrze šílená, což jejich odpovědnost za později spáchané zločiny neumenšuje).

Zkoumáme mnohé, leč hlubinné aspekty jen okrajově. Dlouhodobě ignorujeme to nejpodstatnější, nejspíš proto, že též podléháme nevědomému odporu nahlédnout vlastní traumata a vlastní přispění k menším i větším tragédiím. Jakýsi neprůstřelný skleněný strop stále zabraňuje mluvit o těchto věcech veřejně a tam, kde by to mohlo zaslechnout nejvíc lidí. Selhávají, až na čestné výjimky, zejména média.

Jak byste definovali nevědomí vy? Jakým způsobem hledáte jeho skrytá působení v životě svém i společenském? Souhlasíte s tím, čím obvykle argumentují politici, šéfové různých úřadů a hlavně novináři, a totiž že všechny ty věci kolem lidské duše jsou sice docela zajímavé, ale „ovečky“, které my paseme, naši čtenáři, posluchači, diváci, občani atd., nejsou ještě tak daleko, oni by tomu nerozuměli, on by se nám na to nikdo nedíval a dodejte nám tvrdá data, prosím… (kdo se v prostředí pohybuje, ví, kolik námětů, zpráv a scénářů je dramaturgy a jinými vlivnými "odstřeleno"). Máte své vysvětlení pro to, že možná nejpodstatnější složka pozadí lidských konfliktů, zůstává ignorována? A to i přesto, že informace o vývoji a fungování lidského mozku už dnes máme a také varování jsme dávno obdrželi: „Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude to řídit váš život a vy to budete nazývat osudem…“ (C. G. Jung)

Foto: pixabay.com




 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Znáte své posvátné zranění?

Psychosomatika, empirický pragmatismus a trauma (nejen) v době pandemie

Kéž už nepotřebujeme obětní berany