Dej a bude ti dáno. Přej a bude ti přáno.

 


České přísloví možná jen jinými slovy vyjadřuje poslední přikázání z Desatera: Nebudeš toužit po ničem z toho, co patří tvému bližnímu... Také v terapeutických sezeních přichází řeč na bolest pramenící z toho, že se člověk úkorně srovnává s druhými lidmi. Poměřovat se a ztrácet v pocitech domnělé vlastní nedostatečnosti či nedostatku však stojí mnoho sil, času a energie. Místo aby úspěch druhých těšil a prohluboval pocity štěstí, vede u mnohých k propadům nálad a někdy i k trvalejšímu depresivnímu prožívání. Takový skrytý kostižer.

Jdeme-li už nějakou dobu po cestě duševního a duchovního rozvoje, na racionální úrovni v podobných chvílích pravděpodobně vnímáme, že tohle skrývané bolestné lavírování není v pořádku. Přejeme si být přející a radovat se s těmi, kteří právě mají důvod k oslavě. Jak tedy s problémem pracovat? Jak ošetřit temné pocity nepřejícnosti, závisti či dokonce zášti, a uslyšet tichý hlásek odkudsi z hloubi naší duše připomínající, že radost druhých je přece i naší radostí a jejich obdržená požehnání obohacují i náš vlastní život?

Bývá nápomocné uvědomit si, že jde v podstatě o žárlivost. Což je, jak známo, emoce úzkosti a nejistoty, ve svých kořenech vyvěrající z neuvědomovaného pocitu ohrožení či ztráty našeho nejdůležitějšího vztahu. U některých lidí mívá (týká se především soužití v páru) až podobu jakési ochromující panické ataky a může souviset s raným traumatem, jež vzniklo v důsledku předčasné nebo násilné separace miminka či batolete od jeho nejbližší pečující osoby, ale také třeba v důsledku dlouhodobého nerovného zacházení se sourozenci, kdy rodiče každému z nich měřili jiným metrem a jednoho zanedbávali či ponižovali...

Porovnávání a poměřování, stejně jako soutěžení a soupeření, je v naší společnosti zkrátka všudypřítomné a nejspíš opravdu souvisí s tím, jak málo dosud umíme sebe i druhé přijímat bez podmínek. Ve chvílích, kdy nedokážeme ostatním ze srdce přát jejich štěstí, může tudíž na nevědomé úrovni jít o poplach naší nedostatečné či zhroucené sebelásky a sebepřijetí ve smyslu „nejsem dost dobrý takový jaký jsem, s tím, co právě mám“. Jinými slovy, jde o zraněný pocit sebevědomí, soběstačnosti i sebehodnoty.

Pozorovat své prožívání v situacích, kdy druzí dosáhli něčeho, po čem sami toužíme, ale zatím to nemáme nebo mít nikdy nebudeme, je tak výborným cvičením a zdrojem tříbení našeho vnitřního růstu. Jako i v jiných podobných situacích si především potřebujeme připomenout, kdo jsme, resp. kým být chceme, a obtížné pocity neignorovat ani nevytěsnit. Naopak je zkusme plně procítit, přijmout a ošetřit: Kde v sobě cítím stažení? Co ho způsobuje? Co potřebuji sdělit či dát sám/sama sobě, abych uviděl/a svůj dostatek a mohl/a druhému poblahopřát upřímně, jako by jeho radost byla moje vlastní? Což skutečně také je, zahlédneme-li život v jeho celistvosti překračující každou oddělenost a vyhlazující každé srovnávání.

 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rozhodnout se pro lásku

Znáte své posvátné zranění?

Co opravdu potřebujeme?