Temné náboženství (předmluva ke knize)

 

Děkuji autorům za tuto důležitou knihu! Jedinečným způsobem v kontextu hlubinné analytické psychologie vysvětluje, že není náboženství jako náboženství a že duchovnost pod vlivem psychopatologie skrývá velká rizika.

Proč některé formy náboženství své přívržence uvrhávají do provozní slepoty a drží je v otroctví fundamentalismu, fanatismu a konspirací, zatímco jiné dokáží ve svých následovnících otvírat novou kvalitu jich samých a přinášet růst a zralost? Šance je tam, kde se potřeba transcendence přirozeně propojí s individuačním procesem a nevědomé niterné dění je reflektováno a poznáváno vědomím zúčastněných.

Vlado Šolc a George J. Didier píší s erudicí praktikujících jungiánských psychoterapeutů, za níž ovšem stojí i jejich silné osobní příběhy. Přesvědčivě zprostředkovávají hodnotu lidského úsilí pochopit vlastní osud, k čemuž významně napomáhá neupírat zrak jen do vnějšího smysly poznatelného světa, ale dívat se také směrem opačným, dovnitř.

Jak připomínal C.G.Jung, vývoj společnosti i jednotlivce záleží především na vývoji vědomí a na schopnosti tvořivě, nikoliv destruktivně, pracovat i s těmi nejsilnějšími protiklady. Jak ale sjednocovat na první pohled něco tak neslučitelného jako je světlo a temnota?

Není to tak dávno, kdy se podobnými otázkami zabývala jen hrstka zasvěcenců, povětšinou ukrytých před pozorností veřejnosti a zejména duchovního establishmentu. Bývalo rizikové, ba život ohrožující, o nalézaných vnitřních pokladech mluvit nahlas. Zvláště když o nich nelze svědčit obvyklým způsobem, slovy o logicky uspořádaných důkazech, nýbrž specifickým, ve vřavě světa snadno přeslechnutelným hlasem Duše, která promlouvá v symbolech, obrazech, imaginacích, archetypech, intuici, snech, mýtech či podobenstvích...

Snad proto náboženství dlouho zůstávalo výhradním oficiálním správcem věcí mezi nebem a zemí. Nabízelo kontakt s Božstvím prostřednictvím daných pravidel a dogmat a skrze vybrané prostředníky. Potřeba takto kontrolovaného organizování se však nakonec často děla na úkor věcí vnitřních. Výměnou za podíly na světské moci, vlivu a bohatství náboženství platilo a dodnes platí ztrátou spojení s posvátným, běžnému zraku neviditelným numinózním světem, o němž bylo řečeno, že jeho tajemství Bůh skrývá před moudrými a rozumnými a zjevuje je maličkým.

Situací s koncem 19. století dále významně zamíchalo, když se do věci zapojila psychologie, resp. psychoterapie. Vztah obou s náboženstvím byl tradičně problematický až nepřátelský. Dlouho to vypadalo, že se neshodnou pro postoj vzájemně prožívané nadřazenosti. Až koncem 20. století nastal stav usmíření, ovšem za předpokladu dodržování tiché dohody, že se každá ze stran bude držet svého kopyta a nebudou si vzájemně zasahovat do díla. Jaký paradox z pohledu současnosti, která v posledních desetiletích do církví i psychoterapeutických ordinací přivádí stále více lidí, pro něž oddělování psychologického od spirituálního představuje zásadní překážku!

A to je další slovo, které dnes často slýcháme: spiritualita. Obecně se jedná o intimní vnitřní zacházení s tím, co se v osobním prožitku spojení s Božstvím v člověku otvírá obvykle až za běžnými pěti smysly probuzením pověstného šestého.

Čím déle pracuji jako psychoterapeutka, tím častěji i já svědčím tomu, že oddělovat psychologické od duchovního může pro některé klienty znamenat uzavírku. Podobně jako pro jiné, kdyby se jim cokoliv vnucovalo, aniž si o to řeknou. Zároveň je třeba zdůrazňovat, že spirituální prožitky nemohou psychoterapii nahradit. Nastává problém, pokud si někdo od duchovních zkušeností slibuje automatické vyřešení svých potíží psychologických.

S Jungem řečeno a autory této knihy doporučeno: Stojí za to porozhlédnout se ve svém spodním světě, v oblasti svého stínu. Bude lépe, až pochopíme, proč a jak dosud nepoznané temné části nás samých volají po naší pozornosti a že člověk je vpravdě nebezpečný tvor, dokud je nevědomě motivován a poháněn právě jimi.

Jung sám, jak známo, propojování spirituality a psychoterapie věnoval hodně pozornosti. Coby tlumočník z jazyka Duše to pro nás zápaďáky zformuloval zhruba takto: Duše je okem, kterému je určeno vnímat a vidět světlo. K tomu má nesmírný rozsah i hloubku. V tragickém zaslepení někteří nechápou, že nejde o to dokázat existenci světla, nýbrž poukázat spíš na existenci slepců, kteří nevědí, že jejich oči mají něco vidět. Je málo světlo chválit, pokud ho nemůžeme sami vidět. Aby vnitřní nazírání bylo možné, je třeba k němu nejprve uvolnit cestu.

Ve světě péče o fyzické tělo lidová moudrost lakonicky praví: Lékař léčí, příroda uzdravuje. Nemáme zatím, pokud vím, k dispozici obdobné rčení ohledně péče o Duši, ale možná by mohlo znít: Terapeut či duchovní průvodce hledají řešení, které Duše dávno zná?

Mnozí máme zkušenost se sebou i s druhými: Určité obdobné situace prožíváme v různém čase různě. Záleží na tom, jak jsme v daný moment zrovna na tom. Svěží či unavení. Najedení či hladoví. Klidní nebo rozrušení. Když čelíme zásadnímu problému nebo s někým vedeme nesnadnou debatu, může nám náš vnitřní pozorovatel hlásit, zda se k věci stavíme ochotně a konstruktivně, nebo jsme zajati v ochromující nepružnosti, nehybnosti či panice a nejsme schopni napojení ani spolupráce. Aby to bylo ještě zajímavější, kolikrát cítíme, že něco v nás i chce zaujmout ten první tvořivý postoj, jenže něco jiného v nás to bojkotuje a boří. Někdy tak, jindy onak.

Tato kniha připomíná koncept dvojí mysli, dvojí podstaty každého, pro niž existuje mnoho různých pojmenování i vysvětlení, a přesto všechna mluví o tom samém. Křesťanství rozlišuje starého a nového člověka v nás a potřebu znovuzrození během pozemského života z vody a Ducha. V sanskrtu existuje slovo viveka označující nejvyšší moudrost. Je-li člověku k dispozici, umí rozlišit skutečnost od iluze. Tibetská i egyptská, kniha mrtvých zmiňují výraz dvou kapek, tak zvaných tigle, které symbolizují ony dvě části člověka. Buddhismus mluví o procesu odkládání nevědomosti během po sobě jdoucích životů, v nichž Duše putuje skrze znovuzrození v různých tělech a pozemských identitách tak dlouho, dokud si její nositelé nezvědomí čtyři vznešené pravdy: o utrpení, o vzniku utrpení, o zániku utrpení a o Cestě, která utrpení rozpouští. Až pak se může zrodit Bódhičitta, vědomá láska a moudrost, která viditelně žije ve slovech a skutcích dotyčné osoby. Mysl je proměněna a člověk přijímá nejvyšší úkol moudře sloužit druhým…

Jung - a není sám - nabízí jako východisko kompromis mezi Západem a Východem. Náboženství je pro něho jedním z možných zdrojů, z nichž se Duše může občerstvovat, zůstane-li jí možnost svobody a spojení s Vyšším Já. Kromě toho si na určitém stupni svého vývoje ona sama začne říkat o to své. Spouští už zmíněný individuační proces, onen velkolepý pohyb odehrávající se na v průniku záležitostí pořádaných člověkem a onou Silou větší než je lidská, ať už ji kdo nazývá jakkoliv.

Když k tomu dozraje čas, neexistuje nic, co by tento proces zastavilo. Žalmista to vystihl slovy: Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Krátce, v krizích způsobených vývojem lidského vědomí není kam utéci.

A že to nebývá snadné. Hodí se přirovnání k porodu, ač to častou přítomností ohně, bolesti, smrti a popela připomíná spíše Fénixovo zmrtvýchvstání. Slovy Rogera Walshe: Vývojové krize se objevují samovolně coby výsledek působení vnitřních sil, které nás nutí růst, ať chceme či nechceme. Výsledkem je dynamické napětí mezi silami směřujícími k transformaci a lákavostí stagnace, mezi přitažlivostí transcendence a nehybností známého.

A to už jsme přímo uprostřed strhujícího děje této pozoruhodné knihy, která nabízí vysvětlení mnohého, co se v přímém přenosu skrytě i navenek děje uvnitř i vně kolem nás. Kniha shromažďuje argumenty pro to, že kde se světlo a temnota odštěpí, tam zmizí celistvost. A kde chybí celistvost, tam se vytrácí smysl.

Jak tvrdý oříšek k rozlousknutí v církvích, v nichž psychologické dodnes zůstává zapovězeno jako „tělesné“ či „ďábelské“, a v psychoterapeutických ordinacích, kde si odborník vyškolený v materialistické vědě s transpersonálními otázkami a jevy, jež klienti dnes už běžně přinášejí, neví rady a v horším případě je dokonce vyhodnocuje jako patologii.

Psychoterapie bez možnosti spirituálního prožívání znepřístupňuje Zdroj nejvyšší možné inspirace a tím i možnosti individuačního procesu. Ve slepé uličce se ocitá také naše spiritualita, pokud průběžně nekonáme osobní inventuru psychologickou zahrnující hlubinné sebepoznání a přijetí odpovědnosti za své chování a prožívání včetně péče o vlastní hranice a „obtížné“ emoce, k nimž odedávna patřily zejména úzkost, strach a hněv. Ignorovat tuhle potřebu uvězňuje ve spirituálním bypassu a v nevědomých obranách, takže sebelépe míněná duchovní cesta pak namísto lásky a pokoje plodí pocity méněcennosti či nadřazenosti, vnitřní napětí, nespokojenost, odcizení a nakonec i nesnášenlivost nebo nenávist.

Ignorovat je uvězňuje ve spirituálním bypassu a v nevědomých obranách, takže sebelépe míněná duchovní cesta pak namísto lásky a pokoje plodí pocity odpojení, méněcennost či nadřazenost, vnitřní napětí, nespokojenost a nakonec i nesnášenlivost a nenávist.

Obezřetnost je místě. Ne každá terapie léčí. A za mnoha původně ušlechtilými idejemi spirituálními zůstalo nepočítaně mučených, znásilněných, mrtvých. Těžko se věří, jak moc je tohle aktuální dnes, ve 21. století, po všem, čím se už lidstvo mohlo poučit.

V psychoterapeutickém procesu i na půdě duchovního doprovázení jsme v bezpečí, pokud součástí není indoktrinace ani ideologizace, a už vůbec ne přítomnost jediné pravdy nebo pocit vyvolenosti. Nejde nakonec tolik o vnější atributy, tedy o to, jakou si pro svou vnitřní práci vybereme terapeutickou metodu nebo podle jakých pravidel zkoumáme a uctíváme posvátno. Mnohem důležitější je, co se s námi děje, když ideje, ať už psychologické či duchovní, a vedení našich učitelů, terapeutů a duchovních průvodců zapouštějí v našem nitru své kořeny a dávají vyrůst svým plodům. Po ovoci poznáte je.  

Tato kniha nás zve za dobrodružstvím, kterému se říká Cesta Duše nebo také Cesta hrdiny. Vydat se na ni nepřipomíná výlet známými místy za slunného počasí. Nevyhnutelně přicházejí potíže a ano, jde o život. Jak to známe i z pohádek, těch jedinečných předobrazů našeho žití: Mnohde číhají lupiči, falešní rádci, zlé čarodějnice a podvodníci. Ale to nevadí. I když se stane, že se s nimi poutník zaplete a draze za to zaplatí, získává cenné zkušenosti. Má-li pokorné srdce a sílu to nevzdat, nakonec se vše obrátí v jeho prospěch.

Spojení s Bytostným Já prosvětlí každý stín a dá nahlédnout, že pokoj uvnitř i vně přichází, až když dokážeme procítit jednotu s každým protikladem. Rozlišovat, ale nesoudit. Úklid začínat u vlastního prahu. To nám dá šanci zavnímat skutečný původ našich špatných nálad, vyhýbavostí, nemocí. A též nesmiřitelností, které hýbou vztahy osobními i společenskými. Chceme-li poznat, kým opravdu jsme, chceme-li se stát celistvějšími bytostmi, nezbývá nám, než každou svou stížnost a nespokojenost nejprve prověřit sami v sobě. A pocítíme-li to jako vhodné, najděme si k tomu pomocníka.

Přijměme, že péče o duši ve své psychologické i duchovní rovině mívá v současnosti velmi individuální, někdy i nezvyklou, na míru šitou podobu. České prostředí je v tomto dosti specifické a vynalézavé. Jung vzhledem k synchronicitám předpokládal, že ti, kdo spolu mají ujít kus cesty, se v pravou chvíli potkají. Kéž ten, kdo nás doprovází, má k tomu kompetence. Kéž prošel trasu před námi a ve svém srdci už otevřel posvátný prostor pro to, co přesahuje pouhý racionálně materialistický rozměr života. Kéž soucitné léčení přináší potřebné vhledy a omývá a zceluje rány dávných rozštěpů, jež po tisíciletí rozpojovaly hmotu a Ducha, vědomí a nevědomí, člověka a přírodu, mužský a ženský princip, všední a posvátné. A ovšem také psychologické a spirituální. Bude lépe, až pochopíme podstatu svobody, která otvírá dveře do vnitřního usmíření, umožňuje myslet v paradoxu a sjednocuje každý protiklad.

Každý jsme originál a jinde než uvnitř sebe uzdravení nalézt nemůžeme. Pravda se dává vidět až těm úrovním vědomí, které už v sobě mají dost Lásky na to, aby nerozdělovaly, ale chápaly polaritu a hojily dualitu. A protože Duch si vane, kam chce, i lidé navenek velmi rozdílní mohou nakonec ve shodě směřovat k podobnému cíli.

Netřeba velkých gest ani slibů. Říkej, co děláš. Dělej, co říkáš. Posvátnost hledej v nejvšednějším. Dávná moudrost zenových mistrů je dnes naléhavější než kdy dřív: Před osvícením zameť dvůr a nanos vodu. Po osvícení zameť dvůr a nanos vodu. Neodsuzuj. Rozlišuj. Měř měrou štědrou a vrchovatou, vždyť s druhými nakonec jednáš jako se sebou a úspěšnost tvé psychoterapie i tvé spirituality se pozná podle toho, co tobě a tvým bližním přinášejí.

Přeji této knize hodně zvídavých čtenářů a čtenářek a těším se na diskuse, které téma vyvolá v kruzích odborných i laických. Hranice se stírá. Každý dnes může uslyšet hlas Duše a jít za ním. Kdo máš uši k slyšení, slyš.

Eva Labusová

srpen 2024