Za Davidem
David Labus (5.1.1967 Liberec - 3.6.2025 Český Brod)
13.6.2025 (zaznělo na pohřbu):
David se narodil 5. ledna 1967 v Liberci. Rané dětství strávil v Jablonci nad Nisou v kruhu milující rodiny z matčiny strany. Otec Davida odmítl a zapřel ještě předtím, než se narodil.
Štěstí David neměl ani s otčímem, s nímž se matka pro jeho násilné chování musela rozvést. Právě odtud asi pocházela Davidova opatrnost na lidi, strohost v projevování emocí v neprobádaných prostředích, a suchý, občas dosti břitký humor, stejně jako celoživotní tendence být tak trochu ve střehu.
Gymnázium David absolvoval v Trutnově, kde se naučil hrát na klavír a na varhany a poprvé se tu také potkal s Bohem.
Po maturitě se rozhodl pro studium japanologie na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy. Po něm absolvoval roční pobyt v Zemi vycházejícího slunce, který mu umožnil laskavý mecenáš, otec japonského přítele, pan Toshihiko Yatabe. Následně David začal na své alma mater učit japonským dějinám a jazyku nové generace studentů, kteří si ho vážili a měli ho rádi.
Z nejznámějších publikací, které David sepsal nebo se na nich podílel, jmenujme Japonsko-český studijní znakový slovník (ve spolupráci s Janem Sýkorou), který recenze hodnotily jako „naprosto skvělou a u nás ojedinělou knihu, bez které se při studiu japonštiny prostě neobejdete“. Následovala Stručná historie státu Japonsko v nakladatelství Libri, pak Dějiny Japonska v nakladatelství Lidové noviny a vloni také ještě Chronologie a slovník moderních japonských dějin v nakladatelství Karolinum. Svou docenturu nestihl dokončit. Sepsal některé velmi odborné japanologické práce, avšak srdcem byl hlavně pedagog a praktik.
V posledních letech ho to čím dál více táhlo k docela jiným činnostem než k sezení u počítače. O tom, co považuje za úspěch, si rozhodoval sám. Občas si povzdechl: Japonsko miluju, ale kdybych v osmnácti věděl, co vím dnes, nejspíš bych byl lékař, léčitel, zahradník nebo truhlář… Zenový klid a krása se propisovaly do všech jeho činností a výtvorů.
Zvláště od doby, kdy už věděl, že trpí Parkinsonovou nemocí, prostě nejraději dělal, co ho skutečně naplňovalo. Doma jsme mu přezdívali náš inženýr. Dokázal spravit a vymyslet všechno, na co sáhl. Sám si sestrojil třeba vysavač pro zahradní jezírko. Staral se o zahradu, která ho teď připomíná v pečlivě srovnaném dříví, v bambusem podepřených rostlinách, ve vybraných okrasných kamenech a v dalších četných detailech. Rád pracoval se dřevem a jistě i tady dnes mezi námi sedí mnozí, kteří či které od něj dostali stoličku, poličku, psací stůl nebo třeba napářkové sedátko. Kutit v garáži, vymýšlet další a další společné projekty s milovaným sousedem Robertem a chodit pomáhat bližním s drobnými opravami, to byl jeho svět.
A pak tu byl ještě jiný svět, kde chybí úplně nejvíc – svět rodiny, jíž byl David hlavou. Sám úplnou rodinu nezažil, a o to víc mu záleželo na tom, aby ji vytvořil svým dětem. Byl jedinečným, spolehlivým, milujícím manželem a angažovaným otcem. S Evou prožili bez mála čtyřicet naplněných let a předloni a vloni spolu ještě stihli přivítat první dvě vnoučata.
Sám David měl dlouho za to, že na tom zas až tolik nezáleží, ale čím byl starší, tím více se s tématem chybějícího otce potýkal. Kdo ví, zda se to nějak nepřeneslo i do jeho vztahu k Otci nebeskému?
David vždy po Bohu toužil. V počátcích své spirituální cesty ho hledal hlavně intelektuálně. V posledních letech už ho nemohl najít v konceptech a teorii. O to víc, zejména pak po začátku Parkinsona, začal vyhledávat meditaci, kterou žil i v manuálních činnostech a ve svém posledním osvojeném koníčku, v arboristice. „Když se houpu mezi větvemi, vím, že žiju“, říkával. Našli jsme pak v jeho zápiscích, že ze stromů čerpá léčivou sílu.
Nebylo to na něm vždy vidět, ale Parkinsonova nemoc ho už velmi zmáhala. Býval hodně unavený. Pro jeho rodinu to bylo výzvou – jak přijmout, že se rizikovou adrenalinovou činností výškových prací v arboristice David vystavuje velkému nebezpečí, a zároveň ho respektovat na jeho cestě?
Těžko říct, zda se 22. března 2025 jednalo o nešťastnou náhodu způsobenou snad i duševními a tělesnými změnami ve spojitosti s nemocí a užívanými léky, nebo o hlubokou nevědomou potřebu Davidovy duše začít od znova, bez vlivu životních traumat, a tak z jednoho vysokého stromu spadl a přerušil si míchu.
Zbývající čas byl pak velmi vzácný. Jsme nesmírně vděční za těch necelých jedenáct týdnů bezprostřední blízkosti v největší křehkosti a zranitelnosti těla. Byl ochrnutý od prsou dolů, pouze mohl hýbat levou paží. Jeho dorozumívání bylo bez možnosti mluvit, komunikoval skrze písmenkovou tabulku nebo jsme odezírali. Měl tracheostomii, nemohl normálně jíst ani sám dýchat. Ač zpočátku bojoval o nějakou podobu návratu do života, postupně mu jeho kdysi tak nezdolné síly ubývalo a začalo být zřejmé, že přichází čas loučení.
Chvíle, kdy jsme prožívali vděčnost za všechnu tu lásku, kterou jsme mohli vzájemně dávat i přijímat, jsme cítili jako obrovské požehnání. Snad i díky tomu Davidova duše mohla nakonec odejít pokojně, tiše a bezbolestně, na zástavu srdce. Díky, Bože, za ten plodný a naplněný život, žitý v samém závěru v odkazu Jobově: „Dříve jsem o tobě jen slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ Jedny z posledních Davidových vět, odezíraných námi z němých rtů, byly: „Nebojte se. Jsem připraven. Já to překonám.“
Nestihli jsme být u posledního vydechnutí, ale přišli jsme záhy poté. Jeho tělo nám postupně vychládalo pod rukama a jeho duše nás pak v prvních nocích po úmrtí ve snech a viděních a v dalších až fyzicky vnímaných prožitcích ujistila, že teď už je vše v pořádku a že náš milovaný je nyní šťastný a svobodný.
Zemřel, stejně jako kdysi jeho otec, v čase Letnic (svátku seslání Ducha svatého na apoštoly po Ježíšově nanebevstoupení) a v důsledku zranění pádu z výšky. Ukázalo se, že před nezhojeným mezigeneračním přenosem nebylo úniku? Věříme, že toho David před svou smrtí i v tomto ohledu stihl ještě opravdu hodně pochopit a odpracovat.
Děkujeme ti, náš nejdražší Davide, že jsi byl tak nezměrnou a důležitou součástí našich životů. Tolik jsme se toho od Tebe naučili o lásce, o obětavosti, o hledání vnitřní pravdivosti. A v posledních týdnech také o umírání a o smrti. Truchlíme, avšak dostalo se nám mnoha potvrzení, že si nemáme zoufat, a naopak žít v naději a oprávněnosti důvěry ve věci příští…
10.5.2025 (z FB):
Mnozí se ptáte, jak se máme, jak zvládáme tu - do chvíle, než se stala, nepředstavitelnou - situaci. Začátky, první týdny, byly opravdu krušné… Zároveň cítíme (vedle úžasné podpory našich nejbližších sousedů a přátel) taky útěšnou podporu přicházející zevnitř nás samých. Tichý hlas Duše vysílá do oceánu nejhlubší nejistoty mysli konejšivé poselství: Je to, jak to potřebuje být. Důvěřujte. (Od)pouštějte. Odevzdejte to.
Navzdory nepředstavitelné bolesti a nevratným ztrátám vnímáme smysl toho, co se děje. I David je poté, co nabyl vědomí, v pokoře. Konečně snad pochopil, kam ho jeho adrenalinový horolezecký mozek dovedl. Jeho Duše vytvořila právě takovou situaci, jakou vytvořila, a my všichni, kteří tomu zblízka svědčíme, se vydatně učíme v otázkách pomíjivosti všech věcí a stálé blízkosti smrti. A taky toho, čemu buddhisti říkají groundlessness (to když se člověku otřese půda pod nohama tak, že chvíli není čeho se chytit, což velmi, velmi protříbí vnitřní skutečnost).
Davidův fyzický stav zůstává bez větších změn. Trochu se zlepšuje pohyb paží a trochu zřetelněji, byť neslyšně, artikuluje. Pomáhá to lepšímu odezírání.
Psychicky David nadále projevuje vlastnosti muže svého druhu: Každá krize je prostě výzva. Neztratil smysl pro humor a sám to komentuje tak, že teď už Bohu nikam neuteče.
Pokud byste pro něho měli nějaký pozdrav nebo sdělení, ukazuje se, že asi nejvhodnější formou jsou psané zprávy či dopisy, které mu mohu přečíst. Tak mi je případně můžete posílat.
Připojuji fotografii tisíce jeřábů. Davidovi studenti do nich podle staré japonské tradice vložili svá přání podporující uzdravení. Děkujeme!
Děkujeme Vám všem, kteří na nás pamatujete ve svých modlitbách.
18. 4.2025 (z FB):
Zítra uplynou čtyři týdny ode dne, kdy se náš život v jediné vteřině úplně změnil. Můj muž, lehkonohý Kozoroh, přecenil svoje síly a těžce se zranil při pádu ze stromu, když se oddával svému adrenalinovému koníčku - arboristice. Přerušená mícha způsobila ochrnutí od prsou dolů. Nemůže zatím sám dýchat ani mluvit.
Předvelikonoční načasování potvrzuje, že nešlo o žádnou náhodu. David byl už dlouho v procesu své osobní niterné transformace a dělo se kolem něho i nás mnoho synchronicit, které upozorňovaly, varovaly… Nakonec pro sebe a pro své nejbližší jeho Duše zvolila jednu z nejobtížnějších Cest.
Zatím nevíme, co bude. Tahle situace člověka vtáhne do přítomného okamžiku jako žádná jiná. Zůstává jen to nejdůležitější a dochází k velkému tříbení. Chaos nenechává kámen na kameni a stává se tou posvátnou silou, z níž se v modlitbách ve Fénixově popelu, v břichu Velryby či v skrytých útrobách Kristova hrobu rodí nová naděje.
Takové jsou tedy naše letošní Velikonoce.
Jak připomíná Thomas Moore: Nemoc či bezmoc jsou také druhem poezie. Vyjadřují proud života, nevysvětlují ho. Prostě vás vyzvou k sebereflexi. Přichází šance ještě víc se sjednotit se Zdrojem Bytí. Čím více tělesných schopností je člověku odebráno, tím více je naplněn silou své Duše.
Děkujeme za sílu soudržné rodiny a za dar přátelství. Děkujeme za tu obrovskou a nečekanou míru podpory, jíž se nám dostává od lidí i z vyšších sfér.
Březen je jako oko při skoku z šera do jasu...
Vzpomínka na Davida od spisovatele Petra Borkovce:
Text vznikl krátce před Davidovým zraněním.
Komentáře