V říši hladových duchů
Právě takhle se jmenuje možná nejvýstižnější kniha o závislostech, jaká zatím existuje. Napsal ji Gabor Maté a je k dispozici i českým čtenářům. Doporučuji ji každému, kdo se kdy jakýmkoliv způsobem se závislostí potkal. Ať už jako dítě závislých rodičů nebo jako rodič závislého dítěte. Jako partner závislého partnera nebo jako ten, kdo párový vztah ničí či už zničil vlastní závislostí. Kdo svou závislost zatím tají nebo s ní už zkouší otevřeně bojovat.
Kniha je samozřejmě určena i těm, kteří se s problémem potkávají profesně a které slovy autora příběhy závislých něčím přitahují. "Možná proto, že doufají, že si v jejich přítomnosti vyléčí nějakou vlastní bolest. Nebo jejich soucitná srdce vědí, že právě tady je jejich lásky nejvíc zapotřebí. Případně rádi přijímají ty nejnáročnější profesní výzvy. A nebo je trápí malá sebeúcta, a práce s bezmocnými nějak posiluje jejich ego. Případně si sami dosud nevyřešili či nerozeznali vlastní sklony k závislosti…"
Možná se uklidňujeme tím, že nejsme přece na heroinu a netýká se nás žádná z nejtěžších závislostí. Třeba jen víc pijeme alkohol, hulíme marjánu nebo se přejídáme, případně jsou naše závislosti nelátkové podstaty a jen nekontrolovaně nakupujeme, hromadíme, uklízíme, dřepíme před obrazovkou nebo excesivně sportujeme. Najít čas a odvahu přečíst si tuhle knihu znamená připomenout si, že v jejím tématu nějak jedeme úplně všichni, a možná tím víc, čím více před ním zavíráme oči nebo jsme přesvědčeni, že ti ubožáci závislí si nezaslouží víc než přehlížení, odstup či odsouzení. Je to snazší než připustit, co platí především, a totiž že KAŽDÉ ZÁVISLOSTI PŘEDCHÁZÍ BOLEST.
Dr. Maté připomíná: „Kůže, končetiny nebo orgány mých pacientů jsou často zanícené, a s tím jim mohu jako lékař povětšinou pomoct. Jak ale vyléčit duše, jež trápí zánět způsobený intenzivním utrpením, které poznaly v dětství v podobě strašlivého příkoří z rukou druhých, a poté se dalších dopouštěly samy na sobě opakováním sebezničujícího chování? A jak jim ulehčit, když jejich utrpení každý den ještě zhoršuje ostrakizace společnosti?“
Věnujeme pozornost sekundárním příznakům závislostí, ale zavíráme oči nad jejich primárním původem. Nechceme vidět, že při všech závislostech jde o vnější snahu zmírnit vnitřní bolest a učinit existenci aspoň na chvíli snesitelnou. Čím silnější tahle bolest, tím silnější touha se jí zbavit a tím zoufalejší a bezhlavější cesta k úniku z reality. Před touhou po úniku závislé často nezastaví vůbec nic, ani ztráta vztahů, ani zdraví, ani pozemských statků, ani pád na samé dno společnosti, ba ani přízrak smrti. Jak silná musí jejich vnitřní bolest být, pokud je nutkání k úniku z ní tak neúprosné?
Jakkoliv je kniha opravdu drsným čtením, je zároveň plná naděje. Autor ji věnuje všem svým spolu-duchům stejně hladovým, jako je on sám: "Ať už jsou to HIV pozitivní obyvatelé pochybných postranních uliček či vězňové trestaní za mřížemi, nebo jejich protějšky, lidé, kteří mají se svými úspěšnými kariérami, pohodlnými domy, nablýskanými auty a navenek funkčními rodinami sice na první pohled více štěstí, ale uvnitř nejsou nutně o mnoho šťastnější. Kéž bychom všichni našli klid…"
Kniha je samozřejmě určena i těm, kteří se s problémem potkávají profesně a které slovy autora příběhy závislých něčím přitahují. "Možná proto, že doufají, že si v jejich přítomnosti vyléčí nějakou vlastní bolest. Nebo jejich soucitná srdce vědí, že právě tady je jejich lásky nejvíc zapotřebí. Případně rádi přijímají ty nejnáročnější profesní výzvy. A nebo je trápí malá sebeúcta, a práce s bezmocnými nějak posiluje jejich ego. Případně si sami dosud nevyřešili či nerozeznali vlastní sklony k závislosti…"
Možná se uklidňujeme tím, že nejsme přece na heroinu a netýká se nás žádná z nejtěžších závislostí. Třeba jen víc pijeme alkohol, hulíme marjánu nebo se přejídáme, případně jsou naše závislosti nelátkové podstaty a jen nekontrolovaně nakupujeme, hromadíme, uklízíme, dřepíme před obrazovkou nebo excesivně sportujeme. Najít čas a odvahu přečíst si tuhle knihu znamená připomenout si, že v jejím tématu nějak jedeme úplně všichni, a možná tím víc, čím více před ním zavíráme oči nebo jsme přesvědčeni, že ti ubožáci závislí si nezaslouží víc než přehlížení, odstup či odsouzení. Je to snazší než připustit, co platí především, a totiž že KAŽDÉ ZÁVISLOSTI PŘEDCHÁZÍ BOLEST.
Dr. Maté připomíná: „Kůže, končetiny nebo orgány mých pacientů jsou často zanícené, a s tím jim mohu jako lékař povětšinou pomoct. Jak ale vyléčit duše, jež trápí zánět způsobený intenzivním utrpením, které poznaly v dětství v podobě strašlivého příkoří z rukou druhých, a poté se dalších dopouštěly samy na sobě opakováním sebezničujícího chování? A jak jim ulehčit, když jejich utrpení každý den ještě zhoršuje ostrakizace společnosti?“
Věnujeme pozornost sekundárním příznakům závislostí, ale zavíráme oči nad jejich primárním původem. Nechceme vidět, že při všech závislostech jde o vnější snahu zmírnit vnitřní bolest a učinit existenci aspoň na chvíli snesitelnou. Čím silnější tahle bolest, tím silnější touha se jí zbavit a tím zoufalejší a bezhlavější cesta k úniku z reality. Před touhou po úniku závislé často nezastaví vůbec nic, ani ztráta vztahů, ani zdraví, ani pozemských statků, ani pád na samé dno společnosti, ba ani přízrak smrti. Jak silná musí jejich vnitřní bolest být, pokud je nutkání k úniku z ní tak neúprosné?
Jakkoliv je kniha opravdu drsným čtením, je zároveň plná naděje. Autor ji věnuje všem svým spolu-duchům stejně hladovým, jako je on sám: "Ať už jsou to HIV pozitivní obyvatelé pochybných postranních uliček či vězňové trestaní za mřížemi, nebo jejich protějšky, lidé, kteří mají se svými úspěšnými kariérami, pohodlnými domy, nablýskanými auty a navenek funkčními rodinami sice na první pohled více štěstí, ale uvnitř nejsou nutně o mnoho šťastnější. Kéž bychom všichni našli klid…"
Inspirováno knihou https://www.peoplecomm.cz/v-risi-hladovych-duchu a stránkami https://drgabormate.com/