O vnitřní práci

Když stojím nad hroby svých předků nebo si prohlížím staré fotografie, říkávám si, co by asi moji, už léta mrtví, prarodiče říkali práci, kterou dělám? Jak by vnímali, že v současnosti je v našem „západním“ světě tak neuvěřitelné množství lidí ochotno investovat své zdroje do psychoterapie a do dalších forem osobního rozvoje? Jde o tisíce, ba desetitisíce peněz dané měny i o spoustu času a námahy. Platit za něco tak nedostižného, pouhým rozumem nepojatelného, hmatatelně málo odůvodnitelného?!
Přesto je to tak. Patrný je dnes tento trend zejména u příslušníků mladší generace, kteří už mnohdy nepreferují - ani si to nemohou dovolit - kdovíjaké bydlení a další hmotné zajištění. Důležitější jsou pro ně mnohdy ohledy k životnímu prostředí, volnost myšlení, zdraví, časová flexibilita, seberealizace a především dobré vztahy. Potřebnost tzv. vnitřní práce jako by stále více lidem byla čím dál bližší a srozumitelnější.
Co by si naše babičky a naši dědečkové počali s představou, že by měli pravidelně někam docházet, přemítat tam mlčky i nahlas, otvírat své nitro, zabývat se sami sebou, svými zraněními z dětství nebo hojením traumat z obou válek, z 50. let, z doby normalizace, případně třeba „jen“ oživovat svá vyhaslá manželství? Vždyť většinově ještě i generace našich rodičů mívá s tímhle velký problém a příliš nechápou, co může komu přinést tichý důvěrný rozhovor, práce s tělem či knihy a semináře zaměřené na něco tak neuchopitelného jako jsou záležitosti psychosomatického propojení duše a její fyzické schránky?
Jsem hluboce vděčná, že mohu žít v tomto vzrušujícím čase, kdy pozornost přibývající měrou směrujeme k sebepoznání a k dosud neuplatňované síle vnitřních zdrojů a začínáme chápat, že úžasná postupně objevovaná tajemství vnějšího vesmíru si v ničem nezadají s těmi, jež jsou skryta v našem vnitřním.