Jak rozumět rozdílu mezí náboženstvím a spiritualitou?
Každé náboženství je, jak známo, něčím jedinečné a specifické, vymezující se nějak vůči těm ostatním. Spiritualita je naproti tomu univerzální, náboženství přesahuje, nepotřebuje jasně daná pravidla, rituály, dogmata, vymezené (autoritami povolené) svaté texty, ba ani lidskýma rukama vystavěné chrámy nebo speciálně vzdělané a v hierarchii přijímaného poznání výše postavené prostředníky (kněze). Zatímco náboženství nezřídka Boha chápe jako své osobní vlastnictví a jeho příslušníci se cítí být „vyvolení“, živá, nebo ještě lépe vyjádřeno oživující spiritualita nepotřebuje dělení na denominace, nevyslovuje zákazy či příkazy a nevylučuje nikoho jenom proto, že není správného vyznání, etnika, pohlaví, vzdělání, sexuální orientace a já nevím čeho ještě.
Řečeno psychoterapeuticky, náboženství je pro své vnější atributy daleko víc ohroženo ustrnutím ve FALEŠNÉM JÁ. Spiritualita, nesklouzne-li k bypassingu (t.j. přemosťování nezhojených zranění v sobě vnějšími a třeba až freneticky aktivními, leč nenaplněnými, snahami o duchovní prožitek a vnitřní proměnu), spočívá ve spojení s BYTOSTNÝM JÁ, považovaným za tu část nás, s níž potřebujeme být v souladu, abychom mohli žít pravdivě a autenticky. Bytostné já nás, čím více jsme s ním v kontaktu, zbavuje našich komplexů, ať už jdou směrem k méněcennosti nebo k nadřazenosti. Bytostné já je tou částí nás, která bývá v teologii nazývána Božskou podstatou člověka, a v psychologické oblasti je onou silou, která nás činí celistvými. (Lze to snad přirovnat ke schopnosti našich těl hojit se z vlastní podstaty z nemocí a fyzických zranění, což lidová moudrost postihuje úslovím „lékař léčí, příroda uzdravuje“.)
Určitě nechci říci, že náboženství nemá své opodstatnění. Vnímám ho jako prostředek, který mnoha lidem dobře sloužil a slouží při dopravování se „pod horu setkávání s Nejvyšším“, vyjádřeno starozákonním jazykem. Ovšem abychom se s Ním (ať už mu říkáme jakkoliv – mně se líbí jméno JSEM, KTERÝ JSEM) mohli setkat, nezbývá, než se na onu horu vydat, a to po vlastních nohou. Při této cestě může náboženství se spiritualitou docela dobře splynout.
Problém vidím v tom, že až příliš často nesplývají. Dokonce náboženství někdy setkání s Nejvyšším ani nenabídne, protože onen pěší výlet i dosažení vrcholu jsou v už zárodku zhaceny tím, že se z prostředku stal cíl. Jak často náboženství akcentovalo a akcentuje nespirituální, a spíše politické, nacionalistické, fundamentalistické či mocenské zájmy a mění se ve vězení, do něhož volání Bytostného já zazní jen výjimečně, pokud vůbec? To, co bylo původně určeno k tomu, aby se lidská srdce v lásce a radosti otvírala dokořán, sklouzává do hašteření nebo přímo válek vznikajících ze soupeření o to, kdo má patent na pravdu.
Cítím obrovskou vděčnost, že jakkoliv je současná doba složitá, v těchto otázkách dává naprostou svobodu. Tu vítají ti, kteří už poznali a přijali, že „Duch si vane, kam chce“, a jde tedy jen o to, ho následovat. Jiní prožívají velmi těžké chvíle. Mám na mysli zejména ty, kteří své Bytostné já upřímně hledají, jenže když s ním začnou být v kontaktu, dostávají se do bolestného střetu s dosavadní loajalitou vůči svému náboženství, protože začínají vidět, že toto náboženství dává růst i jedovatému, nepoživatelnému ovoci.
A tak bych dnes chtěla povzbudit všechny, kteří třeba právě touto vnitřní trýzní procházejí. Dělejte, co můžete, ať se hlavně jakýmkoliv dopravním prostředkem, tradičním i netradičním, dostanete pod „horu setkávání“. Protože dál už můžete jít pěšky. Cesta na vrchol není snadná a nevedou tam žádné lanovky, ale kompas máme všichni ve svém srdci. Stejně jako jsme všichni někdy byli nemocní nebo jsme se zranili, a naše tělo se zase uzdravilo - někdy s lékařem, jindy s léčitelem, někdy s medikací, jindy s bylinami, a někdy i jen tak, samo od sebe. Duše to má v silně materialistické kultuře s uzdravováním těžší, ovšem jen do chvíle, než přestaneme naslouchat falešným rádcům. Všichni je známe - z pohádek i ze života.