„My jsme to vydrželi, vy to taky přežijete!“
Ve hře je následující: Nějaký druh utrpení byl kdysi prožit lidmi starší generace nebo jistou služebně zasloužilejší skupinou. Ohledně toho, co dotyční starší mají za sebou a nyní se má znovu opakovat, panuje mezi mladšími odpor. Ti starší ovšem pocity mladších ignorují, tváří se tvrďácky a svou vlastní prožitou bolest nejsou ochotni přiznat, natož řešit. Dříve či později ji nevědomě přesměrovávají do zvláštní úlevy ve chvílích, kdy vidí, jak si obdobnou bolestí procházejí ti mladší. Než aby to mladším usnadnili a se svým traumatem těžce, ale úlevně pracovali, volívají starší nepřiznané zadostiučinění, které přichází, když ti mladší také zažívají jejich vlastní dávné a dosud neošetřené trápení, byť v dobově přešitém kabátě.
Právě tohle bývá podstatou mezigeneračně předávaného traumatického přenosu, kdy je zlo chráněno a další zraňování se stává normou. Pro mnohé se tak schopnost „držet hubu a krok“ a akceptovat celkovou dysfunkční atmosféru stává součástí jejich identity. Navenek se neživotnost situace projevuje pocity permanentní nespokojenosti, které mají podobu úkorného pocitu „já chudák, jaká jsem oběť“ či „zažívám nedostatek“, stejně jako „zlobím se kopu kolem sebe“, krátce - všechno je v životě nějak špatně.
Proto je tolik vítaný trend pozorovatelný u značné části současné mladší generace, která se snaží bludné kruhy přetnout, iniciovat konfrontaci se staršími a mezigenerační zraňování konečně zastavit, ať už se týká věcí rodinných nebo agendy jiných - např. pracovních, politických nebo církevních - společenství. Dochází ke střetům mezi starým a novým a jakkoliv je to obtížné, rodí se naděje pro zdravější budoucnost.
Na kolektivní úrovni se tak začíná bořit mýtus hojně rozšířený u starší generace a sdílený v její nevyslovované domněnce, že řešením problémů je jejich vytěsňování a popírání ve smyslu „bolest, kterou neřeším, neexistuje“. Jde o magické myšlení typu „když se o nepříjemných emocích nebude mluvit, jejich vliv na lidi se ztratí“. Ve skutečnosti pochopitelně nezmizí nic a nepřiznaná bolest si vždy najde náhradní uplatnění, často právě ve formě krutosti typu „My jsme to vydrželi, vy to taky přežijete!“.
Je nadějné, že se časy mění. Odvaha přiznat si problém a vyhledat pomoc, aby došlo k získání potřebného vhledu, je stále častější. Přibývá lidí, kteří mění své chování z nevědomého na vědomé a zvyšují kvalitu vztahů mezi lidmi, ať už je jejich věk jakýkoliv.
Jen pozor na to, že pouhé přání nepředat bolest minulých generací dál samo o sobě nestačí. Její zastavení a hojení od nás obvykle žádá opravdu hodně soustředěné a často i velmi bolestné vnitřní práce a hlubokou touhu po pravdivosti. Snadné to není. Na druhou stranu, máloco je tak naplňující a osvobozující jako právě tato snaha. Proto se my, kteří její důležitost vnímáme, navzájem podporujme a sdílejme zkušenosti. Každý jeden zhojený lidský příběh je i součástí hojení našeho světa, světa jako celku.
Právě tohle bývá podstatou mezigeneračně předávaného traumatického přenosu, kdy je zlo chráněno a další zraňování se stává normou. Pro mnohé se tak schopnost „držet hubu a krok“ a akceptovat celkovou dysfunkční atmosféru stává součástí jejich identity. Navenek se neživotnost situace projevuje pocity permanentní nespokojenosti, které mají podobu úkorného pocitu „já chudák, jaká jsem oběť“ či „zažívám nedostatek“, stejně jako „zlobím se kopu kolem sebe“, krátce - všechno je v životě nějak špatně.
Proto je tolik vítaný trend pozorovatelný u značné části současné mladší generace, která se snaží bludné kruhy přetnout, iniciovat konfrontaci se staršími a mezigenerační zraňování konečně zastavit, ať už se týká věcí rodinných nebo agendy jiných - např. pracovních, politických nebo církevních - společenství. Dochází ke střetům mezi starým a novým a jakkoliv je to obtížné, rodí se naděje pro zdravější budoucnost.
Na kolektivní úrovni se tak začíná bořit mýtus hojně rozšířený u starší generace a sdílený v její nevyslovované domněnce, že řešením problémů je jejich vytěsňování a popírání ve smyslu „bolest, kterou neřeším, neexistuje“. Jde o magické myšlení typu „když se o nepříjemných emocích nebude mluvit, jejich vliv na lidi se ztratí“. Ve skutečnosti pochopitelně nezmizí nic a nepřiznaná bolest si vždy najde náhradní uplatnění, často právě ve formě krutosti typu „My jsme to vydrželi, vy to taky přežijete!“.
Je nadějné, že se časy mění. Odvaha přiznat si problém a vyhledat pomoc, aby došlo k získání potřebného vhledu, je stále častější. Přibývá lidí, kteří mění své chování z nevědomého na vědomé a zvyšují kvalitu vztahů mezi lidmi, ať už je jejich věk jakýkoliv.
Jen pozor na to, že pouhé přání nepředat bolest minulých generací dál samo o sobě nestačí. Její zastavení a hojení od nás obvykle žádá opravdu hodně soustředěné a často i velmi bolestné vnitřní práce a hlubokou touhu po pravdivosti. Snadné to není. Na druhou stranu, máloco je tak naplňující a osvobozující jako právě tato snaha. Proto se my, kteří její důležitost vnímáme, navzájem podporujme a sdílejme zkušenosti. Každý jeden zhojený lidský příběh je i součástí hojení našeho světa, světa jako celku.
Foto: https://pixabay.com