O potřebě laskavé každodennosti
Nedávno jsem si po letech připomněla příběh smrti Mahátmy Gándhího. Zemřel, jak známo, při atentátu, který na něj spáchal hinduistický radikál. Jmenoval se Godsé a byl pobouřený tím, že Ghándí souhlasil s velkým finančním darem indické vlády pro Pákistán, kde ale tehdy žili převážně muslimové. Godsému a jeho spoluvěrcům rovněž vadilo, že Gándhí zval muslimy na hinduistická modlitební shromáždění, na nichž pak s ohledem na jinověrné příchozí zaznívaly i citáty z Koránu. V očích Godsého se tím Ghándí proti hinduismu těžce proviňoval.
Jak posléze Godsé zdůrazňoval v soudním procesu (nakonec byl za svůj čin odsouzen k trestu smrti), osobně proti Ghándímu nic neměl, leč jeho likvidaci považoval za svoji svatou povinnost. Před tím, než na Ghándího vystřelil, se mu s úctou poklonil. A stejně tak Ghándí se svému vrahu ještě stihl v tradičním pozdravu poklonit, nejspíš se i podívali jeden druhému do očí. Dá se předpokládat, že Ghándí při rozvinutostí svého vědomí v tu chvíli už tušil, co se stane. Aspoň to uvádějí jeho životopisci s tím, že plně oddán své duchovní cestě a nenásilí, byl už připraven přinést nejvyšší oběť. Z křesťanského pohledu tento příběh připomíná osud Ježíšův. Ten nad svými vrahy pronesl „Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ a svou budoucnost svěřil do Božích rukou větou „Ne má, ale Tvá vůle se staň“.
Myslívám na tyto příběhy, když přemýšlím o nás, novodobých hledačích či rádoby následovnících všelijakých duchovních cest. Jak se prací na sobě proměňujeme? Co jsme ochotni pro své přesvědčení obětovat? Jak mluví naše skutky? Jak poznat, kdy kráčíme a rosteme žádoucím směrem, a kdy si navzdory pocitům dílčího uspokojení lžeme do kapsy?
Možná je to snazší, než si myslíme. Caroline Myss to v audiosemináři nazvaném The Courage to Confront Evil shrnula zhruba takto: Máte hluboký soucit s každým utrpením, ať se týká člověka, zvířete, přírody či Země. Jste velkorysí. Ve vašem životě ubývá situací, kdy máte potřebu si stěžovat, hádat se a vymezovat, soupeřit či srovnávat se s druhými. Víc a víc žijete dovnitř nebo jsou pro vás zážitky vašeho nitra alespoň stejně důležité jako ty vnější. Důkaz spirituálního probuzení nezažíváte primárně účastí v kolektivních akcích a seberozvojových seminářích, nýbrž v narůstajícím pociťovaném intimním kontaktu se svým Vyšším Já a s vlastním nevědomím. A především – zbavujete se neklidu a strachu. Ne, že byste je už neměli, ale rozvíjíte svůj spolehlivý způsob, jak s nimi pracovat, což obvykle zahrnuje i soucitnou péči o sebe sama a o vlastní tělo. Máte potřebu hojení všech rozštěpů a rozdělení. Teorii integrujete do praxe. Ve vašem srdci se zabydluje Láska, ona základní esence všech spirituálních cest, z nichž už žádnou, jakkoliv k některé třeba formálně náležíte, nevnímáte výhradním a nadřazeným způsobem. Začínáte tušit, že svět nepotřebuje velkolepou duchovní elitu, nýbrž prostou a neokázalou laskavou každodennost.
Jak posléze Godsé zdůrazňoval v soudním procesu (nakonec byl za svůj čin odsouzen k trestu smrti), osobně proti Ghándímu nic neměl, leč jeho likvidaci považoval za svoji svatou povinnost. Před tím, než na Ghándího vystřelil, se mu s úctou poklonil. A stejně tak Ghándí se svému vrahu ještě stihl v tradičním pozdravu poklonit, nejspíš se i podívali jeden druhému do očí. Dá se předpokládat, že Ghándí při rozvinutostí svého vědomí v tu chvíli už tušil, co se stane. Aspoň to uvádějí jeho životopisci s tím, že plně oddán své duchovní cestě a nenásilí, byl už připraven přinést nejvyšší oběť. Z křesťanského pohledu tento příběh připomíná osud Ježíšův. Ten nad svými vrahy pronesl „Bože odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ a svou budoucnost svěřil do Božích rukou větou „Ne má, ale Tvá vůle se staň“.
Myslívám na tyto příběhy, když přemýšlím o nás, novodobých hledačích či rádoby následovnících všelijakých duchovních cest. Jak se prací na sobě proměňujeme? Co jsme ochotni pro své přesvědčení obětovat? Jak mluví naše skutky? Jak poznat, kdy kráčíme a rosteme žádoucím směrem, a kdy si navzdory pocitům dílčího uspokojení lžeme do kapsy?
Možná je to snazší, než si myslíme. Caroline Myss to v audiosemináři nazvaném The Courage to Confront Evil shrnula zhruba takto: Máte hluboký soucit s každým utrpením, ať se týká člověka, zvířete, přírody či Země. Jste velkorysí. Ve vašem životě ubývá situací, kdy máte potřebu si stěžovat, hádat se a vymezovat, soupeřit či srovnávat se s druhými. Víc a víc žijete dovnitř nebo jsou pro vás zážitky vašeho nitra alespoň stejně důležité jako ty vnější. Důkaz spirituálního probuzení nezažíváte primárně účastí v kolektivních akcích a seberozvojových seminářích, nýbrž v narůstajícím pociťovaném intimním kontaktu se svým Vyšším Já a s vlastním nevědomím. A především – zbavujete se neklidu a strachu. Ne, že byste je už neměli, ale rozvíjíte svůj spolehlivý způsob, jak s nimi pracovat, což obvykle zahrnuje i soucitnou péči o sebe sama a o vlastní tělo. Máte potřebu hojení všech rozštěpů a rozdělení. Teorii integrujete do praxe. Ve vašem srdci se zabydluje Láska, ona základní esence všech spirituálních cest, z nichž už žádnou, jakkoliv k některé třeba formálně náležíte, nevnímáte výhradním a nadřazeným způsobem. Začínáte tušit, že svět nepotřebuje velkolepou duchovní elitu, nýbrž prostou a neokázalou laskavou každodennost.
